Kapitola 11.

Ráno, jenom co odhodím vše v kanceláři, zamířím na pokoj za Oliverem. Lehce ťuknu a vstoupím. "Dobré ráno, Olivere. Jak se máš?"

"Dobrý den. Nemůžu si lehnout, protože to bolí a budím se."

"Na zádech se chvilku nevyspíš, to je pravda, ale jak se ti to zahojí, tak bude vše skoro při starém. Sestřičky jsou hodné?"

"Jo, to jsou."

"Olivere, přišla jsem hlavně kvůli jedné důležité věci. Mohl bys popsat, jak vypadá ten pán, co ti to udělal?"

"Máte stopu?"

"Stopu?" směji se. "Já teď hodně čtu detektivky." uculí se. "Aha, tak to už potom chápu. Jak je možné, že když je ti osm, zvládáš číst takové tlusté knížky?" zvednu jí z nočního stolku a podívám se, co to je. "Maminka mě naučila číst, když mi bylo šest. Pořád jsem chtěl, aby mi četla a jí se kolikrát nechtělo a byla unavená. Tak to se mnou začala trénovat. Každý den jsem četl a čtu."

"To jsi hodně šikovný, protože děti v tvém věku jsou rády, že přečtou základní knížky a ty už čteš takové. Nedělá ti problém pochopit nějaké věty, slova? Přece jenom je to pro dospělé lidi."

"Jo, to dělá, ale mám notes, co mě dala Christy, a tam si to mám zapisovat a potom si spolu o tom vykládáme."

"Tak to mě velice těší. No a teď trochu odbočím. Mohl bys mi říct prosím, jak vypadá?" Oliver se zatvářil zamyšleně. "Je tlustý. Vždycky mi připomínal koblížek, který mám tak rád… a knír. Ano, má knír. Potají jsem ho sledoval, jak si z něho vyčesává v koupelně nudle." začal se smát. Tak ho to pobavilo, že jsem se musela smát i já. "A je vysoký?" pozvednu zvědavě obočí. "Já si myslím, že ne."

"A vlasy?" "Moc vlasů nemá, protože se mu to nahoře leskne jako miminky miska na salát." Jeho přirovnáním se nejde nesmát. Položím knížku, kterou stále svírám v rukou, na stolek. "Vybral sis dobře." poklepu prstem na knihu. "Děkuji, Olivere." vstanu k odchodu. "Ještě tě přijdu určitě navštívit." usměju se a on mi to platí. Jdu do kanceláře a vytočím číslo na realitní makléřku, které jsem si zapsala předešlou noc. "Realitka Sunrise, Belliová."

"Dobrý den, Kaulitzová. Našla jsem na internetu byt, který nabízíte blízko u centra matek v ohrožení. Je ještě volný? "Ano, je ještě k dispozici. Chtěla byste se na něho dojít podívat?"

"Bylo by to tedy možné?" "Zajisté. Kdy Vám to vyhovuje?"

"Co rovnou dnes? Odpoledne?"

"Moment, podívám se do diáře." chvilku čekám. "V pět by Vám to vyhovovalo?"

"Určitě, děkuji. Nashledanou." zavěsím. Otočím se na židli a podívám se z okna. Nevím jestli to mám nazvat novou etapou života a nebo završení té staré. Sundám si obvaz z ruky a podívám se, jak vypadá šití. Vezmu si klíčky a jdu na patro Z1, kde si vezmu všechny děti a ve společenské místnosti si zahrajeme kolektivní hry, než budou obědvat. Odpoledne si vezmu ještě terapie z oddělení D2. Když se vrátím do kanceláře, přemýšlím, zda nemám zavolat Tomovi, že by tam jel se mnou. Nakonec nad tím mávnu rukou. Vždy jsem jezdívala na mém kole, než jsem začala bydlet s Billem. Jenže mé kolo zůstalo u něj doma. Podívám se na hodinky. Mám ještě čas. Zavolám si taxi a nechám se dopravit před Billův dům. S hlubokým nádech zazvoním a čekám, zda je doma. Slyším že jde někdo ke dveřím. "Kde je Bill?" zatnu zuby, protože mi otevře bruneta z jeho postele. "A kdo to chce vědět?" pohrdavým obličejem si mě změří. "Jeho manželka?" Najednou se její výraz změnil v úsměv. "Konečně Vás poznávám."

"To já o Vás zrovna říct nemůžu. Je a nebo ne?"

"Není, jel fotit."

"Okey, vezmu pár drobností a mizím." Odstrčím ji bokem a jdu vnitřkem do garáže. "Já ti to nedovolila!" okřikne mě. "Ty mě taky nemáš co dovolovat." otočím se na ni. "Jsem stále jeho žena. To bych se spíše měla já zeptat tebe, zda ti nevadí, že ojíždíš ženatého chlapa?" Odeberu se do garáže, najdu si své kolo a chci vyjít ven, když v tom stojí ve dveřích s nožem. Zarazím se. "O co ti jde? Máš strach, že jsem si pro něho došla? Ne, vezmu si kolo a už mě neuvidíš, tak to laskavě schovej!" podívám se na ni naštvaně. "Ten den se blíží a ty už mu neunikneš!" zakřičí. Nůž schová za záda a odebere se pryč. Projdu chodbou k hlavním dveřím, protože nemám od garáže ovladač. Při odchodu na příjezdové cestě uvidím Billa, který zrovna vysedá z auta. "Mio?" překvapeně na mě zůstane hledět. Rychle nasednu na kolo a snažím se ujet. Než to stihnu, stoupne si přede mě.

"Pusť to kolo!"

"Ne, chci s tebou mluvit."

"Já si ovšem s tebou nemám co říct."

"Mio!" okřikne mě. "Poslouchej aspoň chvilku!" Podívám se na něho s nenávistí v očích. "Co chceš?"

"Můžeme si sednout uvnitř?" snaží se mluvit s klidem. "Ne. S tou děvkou tam nebudu."

"Okey, tak tady… jak to vidíš?"

"Co jak mám vidět?"

"No… mezi námi?"

"A je ti na tom snad něco nejasného? Já myslím, že ty v tom máš úplně jasno."

"To není tak… ."

"Jak to vypadá? No ták, Bille. Neopiješ mě rohlíkem. Rozvod zatím v plánu nemám, to máš smůlu, protože už jsem dost vyčerpaná z toho všeho okolo, né tak ještě řešit tohle." V tom přiběhne z domu ta ženská. "Billíčku, ona vtrhla dovnitř a chtěla tam něco sebrat." začne se plazit po jeho ruce. "Nicol, drž hubu." odstrčí ji. "Zklamal jsi mě, že ses snížil na takovou úroveň. Kdyby to byl aspoň někdo na tvé výši, pochopila bych." smutným výrazem se na něho podívám a on sklopí zrak. "Vím, že v tom jedeš Bille, ale Tomovi jsem nic neřekla." odstrčím ho na stranu. Než se rozjedu, podívám se na ni. "Měla bys použít lepší make-up. Kupuji totiž jenom kvalitní lihové fixy." mile se na ni usměji rozjedu se. Už jenom okem zahlédnu, jak jí Bill přidržuje a ona křičí nadávky mým směrem.