Kapitola 1.

Sedím u okna a pozoruji, jak se vítr opírá o větvě stromů a déšť smáčí jejich listy. Tolik měsíců uběhlo od té události a já to mám stále v živé paměti. Každý den mi to vše připomínají jizvy, které mi zůstaly jako památka a varování, že se mám držet zpátky a do ničeho se víckrát už nemíchat. Nebe venku je černé jako moje myšlenky. Zvládnu nadcházející etapu mého života? Jsem dostatečně připravená na to, co mě čeká? Dokáži být po tom všem dobrá matka? Už teď beru prášky, abych uzamkla to zlé v mé hlavě a netrápila tím nejenom sebe, ale i okolí. Jenže co bude, až se naše holčička narodí? Co když po tom všem selžu? Mám strach…

"Kdy máte termín?" mile se na mě usměje. "Za čtrnáct dní, ale nějak se to táhne. Necítím nohy a nemůžu spát. Už aby to bylo za mnou."

"To tak bývá… a jak se cítíte? Prášky stačí?"

"Nevím… cítím se zvláštně. Poslední dobou mám obavy, abych to zvládla."

"Zvládnete to, uvidíte. Pokud byste nekojila, můžeme přejít na ty původní prášky, ale jinak Vám nemůžu předepsat jiné."

"Jo, to mi je jasné." hraji si se snubním prstýnkem na ruce, který jsem nesundala od svatby s Billem. "A jak to zvládá přítel? Těší se?"

"Je mi velkou oporou a na malou se hrozně těší, ale neví, že ty prášku beru. Nesouhlasil by s tím."

"Třeba se mýlíte a překvapil by Vás." nahne se na mě přes stůl. "Věřte, že nemá. Ve všem mě moc hlídá. Celou dobu měl strach, abych malou donosila a nějak mu to zůstalo. Po tom potratu před pár lety se mu nedivím, ale z jeho strany je to až přehnané."

"Paní Kaulitzová, zkuste se z toho vypsat. Vezměte do rukou propisku, papír a ze všeho, co Vás tíží, se vypište na papír. Ten to vše snese a udělá se Vám líp, uvidíte. Potom ho spalte. Teď musím znít jako nějaká čarodejnice, ale mým pacientům to pomáhá a cítí se být svobodnější."

"Vyzkouším to, děkuji."

"Tady máte ten recept." podá mi malý papír. "Na další sezení se objednáte po porodu podle toho, jak to budete zvládat a určitě i cítit, ano?" stoupne si a jde za mnou. "Děkuji Vám, doktore Smithe." podám mu ruku na rozloučenou. "Tak ať ten porod máte co nejrychlejší a moc se netrápíte. Všechno bude v pořádku, uvidíte."

"Budu doufat. Na shledanou." zavřu za sebou dveře, nehnutě za nimi stojím a prohlížím si recept v ruce. Mu se to řekne, jenže ho to zevnitř nepožírá a nepronásleduje jako přízrak. Vytáhnu mobil z kabelky, který byl hluboko v jejich útrobách. "Oli, nezapomeň na to doučování Daniela… já vím, že na to myslíš, ale chtěla jsem ti to připomenout… okey, nebudu tě už rušit, ahoj." zavěsím. Oliver je velice šikovný kluk a chce být právníkem. Po nocích se učí, aby na to měl známky a mohl jít na školy, po kterých touží. Jak říká: "Chci být právníkem pro lidi, kteří to potřebují. Chci být pomoct pro ty, kteří ji nemají. Chci zabránit neštěstí, které potkalo moji maminku." Jsem na něho hrdá, za jeho postoj k tomu, co se stalo i když mu nechci dovolit studovat v Californii. Nechci se vrátit na místo, kde to vše začalo. Tady je mé místo a nechci, aby tam byl sám. Kluci cestují a není nikdo, kdo by se o něho trvale postaral. Mám o něho přece jenom strach. Dojdu domů, uvařím si čaj, dám Timonovi čistou vodu a usadím se na sedačku s knížkou. Cítím se unavená a každým řádkem co přečtu, jsem unavenější čím dál víc a oči se mi tíhou zavírají. Nakonec je zavřu a vydám se do říše snů. Najednou mě probudí polibek na tvář. Ihned procitnu a snažím se zorientovat, kde jsem. Nějak mi nedošlo, že bych usnula. "Tome?" překvapeně se něho podívám. "Co tady děláš? Neměl jsi přijet příští týden?"

"To je tón, jako bych ti přerušil plány?!" směje se. "Ne, to víš, že ne." Jenom co mi pomůže vstát, vrhnu se mu kolem krku a políbím ho. "Ani nevíš jak jsem ráda, že jsi tady dřív, ale jak je to možné? Přece bylo v plánu to focení pro ten časopis?"

"Nakonec je to přesunuté na dobu neurčitou. Fotograf má rodinné problémy a musel to přeložit." pohladí mě po zádech. "Tím líp pro nás." pevně ho stisknu. "Zůstaneš tady už do porodu?"

"Pokud si malá nemíní prodloužit pobyt v termálech, tak jo." od srdce se zasměje. Ten jeho úsměv hladí po duši a hned se člověk cítí líp. "Dáš si čaj?"

"Dám si tentokrát kávu, děkuju." sedne si do křesla. Jdu do kuchyně zapnout konvici. "Kde je Bill?" nahlédnu na něho. "Měl by tady za chvíli být." křikne na mě přes hučící konvici. Během chvilky mu nesu kávu na stůl. "Děkuji. A kde je Oliver?"

"Doučuje toho kluka od Marie. Plave v angličtině."

"A ty jeho narozeniny se budou slavit kdy?"

"Tak byly naplánované až dojedete. Chce u toho být i Simone."

"Víš co, tak já ji zavolám, aby dojela zítra, co? A nebo bych pro ni mohl na otočku zajet,. Stejně tam potřebuji něco zařídit."

"No jestli se ti chce tolik kilometrů jet, já s tím problém nemám. Rovnou tady mohla zůstat do porodu, co? Nějak se tady všichni vlezeme."

"Ty jsi prostě nejlepší." zvedne se, políbí mě na čelo a vzápětí na to vytáhne mobil. Ráno se Tom vydal na cestu a Bill zůstal, aby na mě dohlédnul.