Kapitola 1

I jedna malá kapka dokáže zvlnit vodu a udělat louži o něco větší. Připadám si přesně jako ta louže, která se každým problémem zvětšuje. Vše, co se stalo, zůstalo uvnitř mě. I když jsem si vzala člověka, kterého nadevše miluji, trápím se. Díky těhotenství jsem musela přestat brát prášky, které mi pomáhaly od depresí. Snažím se být silná už kvůli dětem, ale co když to temno uvnitř mě boj vyhraje? Jsem terapeut a teď potřebuji po tom všem i já někoho, kdo mi pomůže. Je to zvláštní pocit vkládat naděje do člověka, který Vás ani nezná. Bill a ani lidi okolo mě nic netuší. Nechci, aby si okolo mě všichni mysleli, že jsem slabá.

Procházím uličkou, která je tmavá a svítí tam jenom blikající neonový nápis. Najednou se proti mně vynoří Viktor s Ivanem a drží nůž. V tom mě popadnou a projede mi ostří hrdlem. "Néééé!" s šokem se probudím. Dychotám a cítím, jak se strachem chvěji. Bill mě pohladí jemně po zádech. "Zase ty sny?"

"Asi se jich jenom tak nezbavím."

"Nechceš někoho už navštívit?"

"Myslíš tím zase cvokaře? Ne, nechci."

"Vůbec se mi to nelíbí, Mio."

"Myslíš si, že já se v tom vyžívám?" odhrnu peřinu a slezu z postele. "Taky mi to není příjemné se skoro každou noc budit." odeberu se do kuchyně napit. Po cestě pohladím v pelíšku Pumbu, který se vzbudil. Když si napouštím do sklenice vodu, slyším dveře od balkonu. Po napití si to zamířím za ním. Hodím na sebe župan a vejdu na balkon. "Myslíš, že je dobré kouřit ve tři ráno?" káravě si stoupnu. "A myslíš, že je dobré si odpírat pomoc?"

"Já žádnou nepotřebuji!"

"To říkej někomu jinému." Potáhne si z cigarety a dlouze vypustí obláček dýmu. "Když už jsme u toho kárání, neměla bys to dýchat - už kvůli dětem."

"Ah!" Naštvaně za sebou zavřu a ulehnu do postele. Přitulím se k Pumbovi, který si mezitím stihl vlézt do naší postele. Za chvilku nás následuje i Bill a lehne si za námi. "Je stejně zvláštní, že tě to chytlo, co jsi těhotná."

"Chytlo? Mluvíš o tom, jako o nějaké nemoci."

"A jak tomu mám jinak říkat?" natočí hlavu směrem ke mně. "Možná bychom měli někam odletět. Co kdybychom jeli někam do Evropy."

"Bille, ty máš povinnosti. Beze mě se teď Ben neobejde. Máme tam hodně práce."

"Přece nemusíš pracovat. Můžeš zůstat doma."

"Bille, je to má klinika a chci se o ni postarat." Už jsem slyšela jenom nesouhlasné zamručení a přetočil se na druhý bok. Celou dobu jsem hleděla do stropu a o všem přemýšlela.

"Bene! Tys nevyřídil papíry z oddělení D2?" křičím na něho z kanceláře. Pomalu nahlédne dovnitř, přes pootevřené dveře. "Promiň Mio, ale mám co dělat ze Z1."

"V pořádku, já se o to postarám, ale ve dvě jdu na kontrolu k doktorovi."

"To už nějak zvládnu, neboj." mrkne na mě a zapluje zpátky k sobě. Zhluboka se nadechnu a podívám se na tu hromadu papírů. Teď je toho moc, co se klinika rozjela. Je o ní veliký zájem. Na jednu stranu mě těší, že tu můžeme pomoct dětem, ale mrazí mě, že jich je tolik. Po třech hodinách usilovného podepisování a rovnání do kartotéky, jsem si šla vyzvednou děti, se kterými vedu terapii. Mířím si to chodbou k pokojům, když proti mně běží

vystrašená sestra. "Paní Kaulitzová, konečně jsem Vás našla!" snaží se popadnout dech. "Děje se něco, Christino?"

"Potřebují Vás na oddělení Z1. Mají tam popálené dítě."

"Co?!" Rychle se seberu a co mi zdravotní stav dovolí, utíkám na ošetřovnu. Otevřu dveře a vidím schouleného chlapečka s mokrým prostěradlem na zádech. Jeho matka je složená na židli a pláče. Píchneme mu injekci na utlumení bolesti a ošetřím mu popálené místa. Do toho mi začne zvonit mobil v kapse. "Chris, prosím, dovažte to." Odeberu se na chodbu a vytáhnu mobil. "Ahoj, Billy. Co potřebuješ?"

"Mio, promiň, ale nemůžu s tebou jít na to vyšetření."

"Proč? Přece jsi říkal, že nic nemáš a bylo vše domluvené tak, abys to stihl!"

"Něco mi do toho vlezlo."

"Něco, jo?" zmáčknu červenou ikonku telefonu a zavěsím. Takový cítím vztek. Moc jsem chtěla, aby ty naše drobky viděl. Těch pár minut by mu neublížilo. Vytočím číslo na Michaela. "Ahoj Mio, copak potřebuješ?"

"Ahoj, chtěla jsem se zeptat, jak je možné, že Bill nemůže se mnou k tomu doktorovi?"

"Co? Jak nemůže, přece jsem všechno naplánoval tak, aby měl volno."

"Tak ty o ničem nevíš?"

"Ne, opravdu o ničem nevím."

"Okey, děkuji." Zavěsím a rychle vytáčím Toma. Chvilku mu to trvá, ale nakonec mi hovor vezme. "Mio, jak se vede?"

"Co má Bill tak důležitého dneska?" vyhrknu, aniž bych ho pozdravila. "Teď nechápu, o co jde."

"Bill mi volal, že na mě dneska nemá čas, ale Michael o ničem neví, tak se ptám tebe, kde sakra bude!"

"Mio, uklidni se. Já nevím, co má."

"To nikomu nic neřekl?"

"Jak to tak vypadá, tak ne. Určitě to nebude nic hrozného."

"V jeho případě bych mu doporučovala, aby bylo. Nic, musím končit, mám tu případ. Ahoj."

"Kdybych něco zjistil, dám ti vědět. Ahoj." Opřu se o zeď, zavřu oči a rukou si masíruji čelo. Nějak se nečekaně dotavila bolest hlavy. Vejdu zpět do ordinace. "Christin, uložte ho na pokoj a hlídejte, aby cítil bolest co nejméně a vy," otočím se na jeho matku, "pojďte se mnou do kanceláře, prosím." Jako můj stín mě pronásledovala do mého útočiště. "Bene, uvař nám, prosím, kávu."

"Jasné."

"Můžu poprosit čaj?" podívala se vystrašeně. "Určitě, uvařím Vám čaj."

"Děkuji Bene a vy se posaďte." ukážu na sedačku. Sednu si k ní a chvilku si jí prohlížím. Malá, vyhublá žena, která vypadala, že hygiena je až na druhém místě s modřinami na těle. S opuchlýma očima se na mě smutně podívala. "Bude v pořádku?"

"Mělo by se to zahojit, ale bude to trvat. Teď si určitě chvilku poleží, ale je problém, že my nejsme klinika přes úrazy. Nemáme tady prostředky, které jsou potřeba na jeho léčbu. Proč jste nešla do nemocnice?"

"Je to složité." její pohled seduje hranu stolu. "Chci Vám pomoct, ale musíte mi říct, o co jde."

"Nemám peníze na nemocnici. Jsme chudí a nikde ho nechtěli ošetřit."

"Jak je to možné? Přece utrpěl popáleniny, to Vás i tak nechtěli ošetřit?"

"Ne." sklopila zrak k zemi. "Jedna známá mi řekla, že tady mi pomůžete."

"Jak se mu to stalo?"

"To není nutné… ."

"Já chci vědět, jak se mu to stalo, pokud ho mám léčit."

"Přítel na něho vylil flašku vodky a zapálil. Oliver se mě snažil akorát bránit, aby mi neubližoval a postavil se mu do cesty." rozpláče se. Podám ji krabičku s kapesníky. "To je hrozné. Kolik mu je?"

" Je mu 8." Při jejích slovech mi nezbylo nic, než si povzdechnout. Jak může být někdo tak bezcitný? Když se zahledím na její ruce, všimnu si, že je má ožehlé. "Vy jste taky popálená!"

"To nic není." schovává ruce za záda. "Tak to né." zvednu se a jdu k telefonu. "Christino, bude potřeba na popáleniny ošetřit i tu paní. Doneste to ke mně do kanceláře, děkuji." otočím se na ni. "Chcete ho doufám nahlásit na policii?"

"Nám nepomůžou."

"Proč si to myslíte?"

"Protože jsem ho udala a akorát se mi vysmáli. Vesele pokračoval dál a stále…a to i Olivera." V ten moment mi to připomnělo starou Rose. Ubližovala nevinným a samotné jí to dlouho procházelo. Chci jí pomoct, ale bojím se, že se zase do něčeho zapletu a to si teď nemůžu dovolit. Jenže když se na ni člověk podívá, v jakém stavu je, nemůže jinak. Bill mi to bude zazlívat, ale nemůžu si pomoct. "Jak se jmenujete?"

"Luisa."

"Mia." podávám ji ruku.