"Tak… začnu nějak od začátku, ale nechci abys mě nějak přerušoval."
"Okey."
"Nastoupila jsem zároveň s Billem. Byl druhý, kterému jsem na klinice píchala dávku a při tom si všimla modřin na jeho rukou a krku."
"Modřin?!"
"Tome, prosím… Bylo mi to divné, ale byl tam asi tři dny a já první den pracovně. Asi po třech týdnech měl rozbitý ret a podlitiny na krku. Snažila jsme se z něho dostat, kdo mu to udělal, ale mlčel. Měla jsem podezření, ale bez důkazů nejde na nikoho ukázat. Na terapii šli s pravdou ven dva pacienti, protože jeden z nich byl taky oběť. Řekli kdo to je, ale že nejsou proti ní opět důkazy. Mají pravdu, není to jak dokázat. I kdyby se jí postavili sami pacienti, budou trestáni oni, protože jsou drogově závislý. Po tvém odchodu jsem byla zkontrolovat Billa. Spokojeně ležel na posteli a přišlo mi, že se usmívá. Byl zase šťastný. Takovou jsem měla radost. Kolegyně šla na sklad do přízemí, že se za chvilku vrátí. Když jsem procházela chodbou na sesternu, z jednoho pokoje se ozýval hlas jedné z pacientek. Bylo mi to divné, protože ta byla ve fázi třetí, kdy bolesti už nemá. Její tělo se svíjelo na podlaze a prosilo o pomoc. Nebylo zbytí a musela jsem dovnitř. Abych osvětlila ještě tu pacientku… je to lesba a na každém sezení mi dělala nemravné návrhy a osobně mi šla proti srsti. Pokud nebyla pod zámkem, ohrožovala lidi kolem. No, a teď k těm dveřím...než jsem odemkla chvíli trvalo. Vtrhnu do dveří a ona za mnou zavřela. Popisovat to nemusím, co následovalo potom."
"Do prdele… ." tiše pronesl Tom. "Kdyby jí Bill nepřetáhl tou židlí, teda aspoň to tak doktoři řekli, mohla jsem dopadnou ještě hůř. Nejhorší je, že mi řekla: "Pozdravuje tě Rose."
"To je ta, která působí… ."
"Jo, to je ona."
"A máš nějaký plán?"
"Snažím se, opravdu se snažím, ale na nic jsem zatím nedošla." smutně se na něho podívám. Chvílí se na mě mlčky díval. "Kdy jdeš do práce?"
"Zítra na ranní."
"Zítra?! V takovém stavu? Jsi normální? To nejde."
"A na co mám čekat? Neumírám a chci tam být. Už kvůli klukům." Najednou vstal se slovy: "Okey,nech to na mně." Usmál se, pohladil mě po rameni a odešel. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale aspoň ho něco napadlo. Unavená jdu do postele. Na zítra musím být čilá. Nechci dát najevo, že mě jenom tak něco položí a pohyblivá jsem i přes tu bolest, kterou mám. A hlavně tam chci být jako podpora všem klukům, které mučí.
Ráno přijdu do práce. Kira byla překvapená, že nejsem v nemocnici. Po oblečení pracovního úboru si to rovnou zamířím za Wilsonovou a bez klepaní tam vtrhnu. K mému velkému překvapení tam stála i ta mrcha Rose. Obě se na mě podívaly pohledem zaskočení. "Přišla jsem Vám říct, že dneska bez problému nastoupím do práce." řeknu klidným, odhodlaným hlasem. "Slečno Larssonová, vy jste v pořádku?" Její otázka zněla spíše jak překvapení, že žiju. "Mám tuhý kořínek." pohledem sjedu na Rose. "Jenom tak se nevzdávám." Možná riskuji zdravotní stav, ale jde to tady snad nechat jenom tak, když vím, jaké to tady je? Raději bych ležela v posteli, ale to teď nejde. Na to bude času dost, až tento boj skončí. Otočím se a bez dalších keců kolem a zabouchnu za sebou dveře. Jakmile udělám vše,co mám na starosti, zamířím za Kirou. "Mám na tebe malý dotaz. Než tam půjdu, chci vědět co Bill. Jak na tom je?"
"Vše při starém. Snad možná horší. Po tom incidentu nemluví. Nechce do sebe nic dostat od proslovu Wilsonové… ."
"Proslovu? To mi musíš nějak osvětlit."
"Moment." něco zapíše do papírů a nachystá nějaké prášky. "Okey, jsem k dispozici." otočí se na mě. "Svolala si celé patro a obeznámila je, co se ti stalo. S tím, že nezapomněla zmínit, že to od tebe bylo nezodpovědné. Skoro to vyznělo, jakoby sis za to mohla sama. No a ke konci řekla, že tvůj zdravotní stav je kritický a už se nevrátíš."
"Kritický?"
"Jo, holka, kritický."
" Proto na mě obě v tom kanclu hleděly, jak na ducha."
"Měla bys za Billem zajít. Potřebuje tě." nahodí lišácký úsměv. "Půjdu." usměji se, ale jdu první za Greigem. Zaklepu na jeho dveře a pomalu otevřu. "Ahoj Greigu."
"Bruneto! Co tady děláš?" bylo na něm znám překvapení, ale i radost. "Pracuji, nevidíš?" směju se. "My mysleli… ."
"Co?" Podíval se do země. "Řekli nám, že už se nevrátíš a popravdě, dle slov Wilsnové jsi byla na hraně života."
"Jsem tady? Jsem." mile se usměji. "Chci mít náš dýchanek, je to možné?"
"Jasné, Bruneto. Budu rád."
"Mohl bys tentokrát udělat sběrný tým ty, prosím? Neříkej jim ale, že tady jsem. Chci tam tebe, Adama, Sam a i Billa."
"Toho nevím, jak zpracuju holka."
"Kdyby ne, nevadí. Dojdu za ním na pokoj."
"Okey." ukázal mi zvednutý palec. Já si mezi tím, než dojdou do místnosti, uvařím kafe. S hrnkem si to zamířím za nimi a pomalu otevřu dveře. " Baf!"
"Mioooo!" Adam letěl a objímal mě. Sam mi na uvítanou podala ruku a Greig se šťastně usmíval. Jediný, kdo tu chyběl, byl Bill.
"Okey."
"Nastoupila jsem zároveň s Billem. Byl druhý, kterému jsem na klinice píchala dávku a při tom si všimla modřin na jeho rukou a krku."
"Modřin?!"
"Tome, prosím… Bylo mi to divné, ale byl tam asi tři dny a já první den pracovně. Asi po třech týdnech měl rozbitý ret a podlitiny na krku. Snažila jsme se z něho dostat, kdo mu to udělal, ale mlčel. Měla jsem podezření, ale bez důkazů nejde na nikoho ukázat. Na terapii šli s pravdou ven dva pacienti, protože jeden z nich byl taky oběť. Řekli kdo to je, ale že nejsou proti ní opět důkazy. Mají pravdu, není to jak dokázat. I kdyby se jí postavili sami pacienti, budou trestáni oni, protože jsou drogově závislý. Po tvém odchodu jsem byla zkontrolovat Billa. Spokojeně ležel na posteli a přišlo mi, že se usmívá. Byl zase šťastný. Takovou jsem měla radost. Kolegyně šla na sklad do přízemí, že se za chvilku vrátí. Když jsem procházela chodbou na sesternu, z jednoho pokoje se ozýval hlas jedné z pacientek. Bylo mi to divné, protože ta byla ve fázi třetí, kdy bolesti už nemá. Její tělo se svíjelo na podlaze a prosilo o pomoc. Nebylo zbytí a musela jsem dovnitř. Abych osvětlila ještě tu pacientku… je to lesba a na každém sezení mi dělala nemravné návrhy a osobně mi šla proti srsti. Pokud nebyla pod zámkem, ohrožovala lidi kolem. No, a teď k těm dveřím...než jsem odemkla chvíli trvalo. Vtrhnu do dveří a ona za mnou zavřela. Popisovat to nemusím, co následovalo potom."
"Do prdele… ." tiše pronesl Tom. "Kdyby jí Bill nepřetáhl tou židlí, teda aspoň to tak doktoři řekli, mohla jsem dopadnou ještě hůř. Nejhorší je, že mi řekla: "Pozdravuje tě Rose."
"To je ta, která působí… ."
"Jo, to je ona."
"A máš nějaký plán?"
"Snažím se, opravdu se snažím, ale na nic jsem zatím nedošla." smutně se na něho podívám. Chvílí se na mě mlčky díval. "Kdy jdeš do práce?"
"Zítra na ranní."
"Zítra?! V takovém stavu? Jsi normální? To nejde."
"A na co mám čekat? Neumírám a chci tam být. Už kvůli klukům." Najednou vstal se slovy: "Okey,nech to na mně." Usmál se, pohladil mě po rameni a odešel. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale aspoň ho něco napadlo. Unavená jdu do postele. Na zítra musím být čilá. Nechci dát najevo, že mě jenom tak něco položí a pohyblivá jsem i přes tu bolest, kterou mám. A hlavně tam chci být jako podpora všem klukům, které mučí.
Ráno přijdu do práce. Kira byla překvapená, že nejsem v nemocnici. Po oblečení pracovního úboru si to rovnou zamířím za Wilsonovou a bez klepaní tam vtrhnu. K mému velkému překvapení tam stála i ta mrcha Rose. Obě se na mě podívaly pohledem zaskočení. "Přišla jsem Vám říct, že dneska bez problému nastoupím do práce." řeknu klidným, odhodlaným hlasem. "Slečno Larssonová, vy jste v pořádku?" Její otázka zněla spíše jak překvapení, že žiju. "Mám tuhý kořínek." pohledem sjedu na Rose. "Jenom tak se nevzdávám." Možná riskuji zdravotní stav, ale jde to tady snad nechat jenom tak, když vím, jaké to tady je? Raději bych ležela v posteli, ale to teď nejde. Na to bude času dost, až tento boj skončí. Otočím se a bez dalších keců kolem a zabouchnu za sebou dveře. Jakmile udělám vše,co mám na starosti, zamířím za Kirou. "Mám na tebe malý dotaz. Než tam půjdu, chci vědět co Bill. Jak na tom je?"
"Vše při starém. Snad možná horší. Po tom incidentu nemluví. Nechce do sebe nic dostat od proslovu Wilsonové… ."
"Proslovu? To mi musíš nějak osvětlit."
"Moment." něco zapíše do papírů a nachystá nějaké prášky. "Okey, jsem k dispozici." otočí se na mě. "Svolala si celé patro a obeznámila je, co se ti stalo. S tím, že nezapomněla zmínit, že to od tebe bylo nezodpovědné. Skoro to vyznělo, jakoby sis za to mohla sama. No a ke konci řekla, že tvůj zdravotní stav je kritický a už se nevrátíš."
"Kritický?"
"Jo, holka, kritický."
" Proto na mě obě v tom kanclu hleděly, jak na ducha."
"Měla bys za Billem zajít. Potřebuje tě." nahodí lišácký úsměv. "Půjdu." usměji se, ale jdu první za Greigem. Zaklepu na jeho dveře a pomalu otevřu. "Ahoj Greigu."
"Bruneto! Co tady děláš?" bylo na něm znám překvapení, ale i radost. "Pracuji, nevidíš?" směju se. "My mysleli… ."
"Co?" Podíval se do země. "Řekli nám, že už se nevrátíš a popravdě, dle slov Wilsnové jsi byla na hraně života."
"Jsem tady? Jsem." mile se usměji. "Chci mít náš dýchanek, je to možné?"
"Jasné, Bruneto. Budu rád."
"Mohl bys tentokrát udělat sběrný tým ty, prosím? Neříkej jim ale, že tady jsem. Chci tam tebe, Adama, Sam a i Billa."
"Toho nevím, jak zpracuju holka."
"Kdyby ne, nevadí. Dojdu za ním na pokoj."
"Okey." ukázal mi zvednutý palec. Já si mezi tím, než dojdou do místnosti, uvařím kafe. S hrnkem si to zamířím za nimi a pomalu otevřu dveře. " Baf!"
"Mioooo!" Adam letěl a objímal mě. Sam mi na uvítanou podala ruku a Greig se šťastně usmíval. Jediný, kdo tu chyběl, byl Bill.
Komentáře
Okomentovat