Asi
po půl hodině se Tom objevil na sesterně. V tichosti jsem doprovodila
ke vchodovým dveřím. "Děkuji Mio. Nevěřil bych, že na takovém místě
můžou být lidi, jako jsi ty." zapaluje si cigaretu. "Jako já?" jsem
udivená. "Vím všechno."
"Všechno?" nechápu. "To jak se o něho staráš. Opravdu jsem ti vděčný." při posledních slovech se otočil a odešel. Zamknu a odcházím na naše patro. Bylo tam najednou trochu živo, protože nový pacienti se dožadovali dávky a Tamara měla své dny vzdoru a do všeho třískala. Bill spokojeně ležel, když jsem nahlížela okýnkem dveří. Mám takový pocit, že jsem zahlédla i jeho úsměv. Když stojím ještě u dveří Billa, zavolá na mě Kira: Jdu dole do skladu, tak se zdrž teď tady! Došly nám jehly"
"Určitě, jenom utíkej!" Chvilku se ještě zdržím na chodbě a pomalu se vydám na sesternu. Úplně mi uniklo, že Bill zůstal odemčený. Procházím kolem dveří Tamary a slyším nějaké divné, skučící zvuky. Ona by už měla být bez bolestí, protože je ve třetí fázi léčby. Nahlédnu zvědavě přes okýnko, co jí je. Tamara leží na zemi a svíjí se bolestí. "Už běžím, Tam!" Najdu během chvilky její klíček od pokoje a vrazím ho do zámku. Jenom co vletím dovnitř, dveře se zamnou zavřou. Leknutím se za sebe ohlédnu. Stála tam s výrazem vítězství nad tím, jak mě dokázala oblbnout. "Tamaro, neblázni." cítím, jak se mi třesou ruce strachem. Pomalu se rozešla ke mně a já couvala, dokud to šlo. Netrvalo dlouho a zabrzdila mě zeď. Pořád měla ten děsu plný výraz a koutky rtů se jí v úsměv jenom protahoval. "Někdo tady dostane za vyučenou." Šlo do tuhého. "Tamaro, uklidni se. Všechno se dá řešit v klidu. Jestli si chceš promluvit, řekni."
"Nikdo o ty tvoje zasrané kecy nestojí, děvko. Teď se mi podvolíš a neutečeš. Ta druhá mrcha se vrátí za 15 minut, mám to vysledované a to znamená, že tě nikdo neuslyší." To už jsem měla slzy v očích. "Tam, prosím." bylo pozdě. Chytla mě pod krkem a já se proti její postavě neměla šanci ubránit. Začala ze mě strhávat tričko, jako by to byl papír. Nemohla jsem vydat ani hlásku při tom, jak mě dusila. Jsem v pasti. Najednou si na mě začala vybíjet zlost pěstmi do břicha a tváře. Tolik ran, co jsem schytala od ní za pár vteřin, mi nedal otec za můj život, a že se na mě vyřádil v jeho alkoholovém rauši. Když ležím na zemi ,choulím a svíjím se bolestí, začne do mě kopat. Cítím, jak mi z úst a nosu teče krev. Teplý proud jsem cítila i na hlavě, protože při pár ranách to schytala hlava i o zeď. Nahla se mi k uchu a zašeptala hlasem, který mnou projel jako žiletka.: "Pozdravuje tě Rose." Její jazyk mi olízl půl tváře. Natočila si mě na záda a začala mi sundávat kraťase. To už jsem se snažila ze sebe vydat aspoň nějaký tón o pomoc. Jednou se mi podařilo hodně zařvat, ale nevěřila jsem,že by to mohl někdo slyšet. Z ničeho nic byl slyšet nějaký zvuk a tupá rána. Najednou na sobě cítím velkou tíhu těla, které se na mě svalilo. Tamara byla tak těžká, že jsem se nemohla nadechnout. Přes slzy a krev nebylo vidět, kdo jí sejmul a ani čím. Snažím se polapit trochu vzduchu, co to jde. Můj zachránce jí ztěžka ze mě odtáhl a klekl si ke mně. "Mio… ." ten hlas mi je povědomý. "Co se tady sakra stalo?!" slyším Kiru ode dveří. "Zavolej záchranku, HNED!" řekne ten hlas. "Už to bude dobré." pohladí mě. Vší silou zvednu ruce a protřu si oči. "Bille?" zašeptám úžasem. "Pšššt, nemluv. Za chvilku tu bude pomoc." položí si mou hlavu do klína, jako tehdy já tu jeho. "Ty mluvíš… ." zašeptám a rozpláču se ještě více. Záchranka tam byla do 5ti minut. Kira mezi tím svázala Tamaru, aby nepokračovala v řádění. Nějakou chvilku na to přijela policie a Tamaru odvezli za ublížení na zdraví. V tomto případě jí to k trestu, který si měla odsedět po odvykačce, načte další týdny na víc. Mě odvezla rychlá s podezřením na vnitřní krvácení a otřes mozku. Ret a natržené obočí museli zašít pár stehy.
Policie mě vyslechla, jak k tomu došlo hned, co mě doktoři vyšetřili. Dle nich si tam odsedí za to vše, co měla na rejstříku, pěkně dlouho. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla obvinit Rose. Nebyl proti ní důkaz. Nejvíce jsem se bála o kluky, protože si na nich opět vybije zlost. Postavit se jí nemohli, protože by za to byli trestáni oni a ona by zase vyvázla bez trestu. Po týdnu, kdy bylo vše v pořádku a na životě jsem ohrožená nebyla, podepíši revers a jdu domů. V nemocnici byl čas přemýšlet nad tím, co s Rose a Wilsonovou. Ty dvě táhly za jeden provaz a bylo potřeba je zlikvidovat zároveň, ale i tak mě nic nenapadlo. Vždy byl někde háček. Doma beru telefon do ruky a vytočím číslo na Toma. Možná on nám pomůže. Po pár tónech to vzal. "Mio?"
"Ty sis uložil mé číslo?"
"Jasně, co potřebuješ?"
"Potřebuji s tebou mluvit. Nejlépe osobně."
"Dobře, večer bych měl mít čas. Kde?"
"Můžeš přijet ke mně domů?"
"Okey, napiš mi ve zprávě, kde bydlíš a já bych se mohl po šesté dostavit."
"Děkuji Tome." zavěsím. Ihned mu smskou pošlu adresu. Jdu trochu uklidit a nachystat se na večerní návštěvu. Jak slíbil, po šesté zazněl zvonek u dveří. Dojdu ke dveřím a otevřu je. "Ou, do prdele, co se ti to sakra stalo?! Kdo?!"
"Pojď dál, sedni si." poodstoupím ode dveří. Sedne si do křesla v obýváku a napjatě čeká. "Dáš si něco na pití?"
"Na to se vykašli a sedni si." poslechnu a usedám naproti němu do křesla. "A teď chci všechno vysvětlit, jasné? Neudělal ti to Bill, že ne?" ptal se vystrašeně. "Bože, to né. Nebýt ho, tak tady nejsem." Tom se uvelebil a hlavou pokynul, abych mluvila.
"Všechno?" nechápu. "To jak se o něho staráš. Opravdu jsem ti vděčný." při posledních slovech se otočil a odešel. Zamknu a odcházím na naše patro. Bylo tam najednou trochu živo, protože nový pacienti se dožadovali dávky a Tamara měla své dny vzdoru a do všeho třískala. Bill spokojeně ležel, když jsem nahlížela okýnkem dveří. Mám takový pocit, že jsem zahlédla i jeho úsměv. Když stojím ještě u dveří Billa, zavolá na mě Kira: Jdu dole do skladu, tak se zdrž teď tady! Došly nám jehly"
"Určitě, jenom utíkej!" Chvilku se ještě zdržím na chodbě a pomalu se vydám na sesternu. Úplně mi uniklo, že Bill zůstal odemčený. Procházím kolem dveří Tamary a slyším nějaké divné, skučící zvuky. Ona by už měla být bez bolestí, protože je ve třetí fázi léčby. Nahlédnu zvědavě přes okýnko, co jí je. Tamara leží na zemi a svíjí se bolestí. "Už běžím, Tam!" Najdu během chvilky její klíček od pokoje a vrazím ho do zámku. Jenom co vletím dovnitř, dveře se zamnou zavřou. Leknutím se za sebe ohlédnu. Stála tam s výrazem vítězství nad tím, jak mě dokázala oblbnout. "Tamaro, neblázni." cítím, jak se mi třesou ruce strachem. Pomalu se rozešla ke mně a já couvala, dokud to šlo. Netrvalo dlouho a zabrzdila mě zeď. Pořád měla ten děsu plný výraz a koutky rtů se jí v úsměv jenom protahoval. "Někdo tady dostane za vyučenou." Šlo do tuhého. "Tamaro, uklidni se. Všechno se dá řešit v klidu. Jestli si chceš promluvit, řekni."
"Nikdo o ty tvoje zasrané kecy nestojí, děvko. Teď se mi podvolíš a neutečeš. Ta druhá mrcha se vrátí za 15 minut, mám to vysledované a to znamená, že tě nikdo neuslyší." To už jsem měla slzy v očích. "Tam, prosím." bylo pozdě. Chytla mě pod krkem a já se proti její postavě neměla šanci ubránit. Začala ze mě strhávat tričko, jako by to byl papír. Nemohla jsem vydat ani hlásku při tom, jak mě dusila. Jsem v pasti. Najednou si na mě začala vybíjet zlost pěstmi do břicha a tváře. Tolik ran, co jsem schytala od ní za pár vteřin, mi nedal otec za můj život, a že se na mě vyřádil v jeho alkoholovém rauši. Když ležím na zemi ,choulím a svíjím se bolestí, začne do mě kopat. Cítím, jak mi z úst a nosu teče krev. Teplý proud jsem cítila i na hlavě, protože při pár ranách to schytala hlava i o zeď. Nahla se mi k uchu a zašeptala hlasem, který mnou projel jako žiletka.: "Pozdravuje tě Rose." Její jazyk mi olízl půl tváře. Natočila si mě na záda a začala mi sundávat kraťase. To už jsem se snažila ze sebe vydat aspoň nějaký tón o pomoc. Jednou se mi podařilo hodně zařvat, ale nevěřila jsem,že by to mohl někdo slyšet. Z ničeho nic byl slyšet nějaký zvuk a tupá rána. Najednou na sobě cítím velkou tíhu těla, které se na mě svalilo. Tamara byla tak těžká, že jsem se nemohla nadechnout. Přes slzy a krev nebylo vidět, kdo jí sejmul a ani čím. Snažím se polapit trochu vzduchu, co to jde. Můj zachránce jí ztěžka ze mě odtáhl a klekl si ke mně. "Mio… ." ten hlas mi je povědomý. "Co se tady sakra stalo?!" slyším Kiru ode dveří. "Zavolej záchranku, HNED!" řekne ten hlas. "Už to bude dobré." pohladí mě. Vší silou zvednu ruce a protřu si oči. "Bille?" zašeptám úžasem. "Pšššt, nemluv. Za chvilku tu bude pomoc." položí si mou hlavu do klína, jako tehdy já tu jeho. "Ty mluvíš… ." zašeptám a rozpláču se ještě více. Záchranka tam byla do 5ti minut. Kira mezi tím svázala Tamaru, aby nepokračovala v řádění. Nějakou chvilku na to přijela policie a Tamaru odvezli za ublížení na zdraví. V tomto případě jí to k trestu, který si měla odsedět po odvykačce, načte další týdny na víc. Mě odvezla rychlá s podezřením na vnitřní krvácení a otřes mozku. Ret a natržené obočí museli zašít pár stehy.
Policie mě vyslechla, jak k tomu došlo hned, co mě doktoři vyšetřili. Dle nich si tam odsedí za to vše, co měla na rejstříku, pěkně dlouho. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla obvinit Rose. Nebyl proti ní důkaz. Nejvíce jsem se bála o kluky, protože si na nich opět vybije zlost. Postavit se jí nemohli, protože by za to byli trestáni oni a ona by zase vyvázla bez trestu. Po týdnu, kdy bylo vše v pořádku a na životě jsem ohrožená nebyla, podepíši revers a jdu domů. V nemocnici byl čas přemýšlet nad tím, co s Rose a Wilsonovou. Ty dvě táhly za jeden provaz a bylo potřeba je zlikvidovat zároveň, ale i tak mě nic nenapadlo. Vždy byl někde háček. Doma beru telefon do ruky a vytočím číslo na Toma. Možná on nám pomůže. Po pár tónech to vzal. "Mio?"
"Ty sis uložil mé číslo?"
"Jasně, co potřebuješ?"
"Potřebuji s tebou mluvit. Nejlépe osobně."
"Dobře, večer bych měl mít čas. Kde?"
"Můžeš přijet ke mně domů?"
"Okey, napiš mi ve zprávě, kde bydlíš a já bych se mohl po šesté dostavit."
"Děkuji Tome." zavěsím. Ihned mu smskou pošlu adresu. Jdu trochu uklidit a nachystat se na večerní návštěvu. Jak slíbil, po šesté zazněl zvonek u dveří. Dojdu ke dveřím a otevřu je. "Ou, do prdele, co se ti to sakra stalo?! Kdo?!"
"Pojď dál, sedni si." poodstoupím ode dveří. Sedne si do křesla v obýváku a napjatě čeká. "Dáš si něco na pití?"
"Na to se vykašli a sedni si." poslechnu a usedám naproti němu do křesla. "A teď chci všechno vysvětlit, jasné? Neudělal ti to Bill, že ne?" ptal se vystrašeně. "Bože, to né. Nebýt ho, tak tady nejsem." Tom se uvelebil a hlavou pokynul, abych mluvila.
Komentáře
Okomentovat