KAPITOLA 8

"I tak se to dá popsat." Směje se. "Jsem rád žes to vzala." Pozvednu koutek. Jeho slova mě potěšila a i zahřála u srdce. Bože, jak bych chtěla sedět vedle něho a cítit tu jeho vůni jako ten večer po koncertu. Chtěla bych cítit jeho ruce v mých a už je nepustit. "Amelí? Amelíííí?" Mává mi rukou před očima. "Ano?" Procitnu. "Ptal jsem se, zda půjdeš za námi dopředu."
"Nezlob se, ale mám tu ještě práci." Začnu se přehrabovat v papírech, abych dala najevo, že práce je dost, i když už toho tolik nebylo. Spíše to byly dva telefonáty a jeden mejl. "Kdyby sis to rozmyslela, dojdi." Vstane a odchází pryč. Stihne mi věnovat ještě úsměv a zavře za sebou. Přestanu hrabat v papírech a zahledím se na klávesnici. Bude to boj. V jeho přítomnosti jsem jako zmrzlina na slunci. Kdyby aspoň nebyl tak milý, do prdele. Hned by se od něho lépe držel odstup. Musím se držet co nejvíc práce a méně věnovat osobnímu styku. Mluvit jenom když bude třeba. Po nějaké té hodině, musel udělat řidič přestávku. Kluci se rozhodli, že půjdou projít město. Vzali si ochranku a mě vytáhli taky. Aspoň se nadýchám čerstvého vzduchu a hned vytahuji cigaretu. Držím se za bodyguardem vzadu. Mně přece nic nehrozí, tak si to můžu dovolit. Sem tam se stalo, že se někdo chtěl vyfotit, ale kluci byli velice ochotní fotili se se všemi, kdo o to požádal. Tom viděl obchod se šperky a hned si to tam namířil. Bill ho následoval a v tom se skupinka rozdělila. Gustav s Georgem šli jinam a vzali si jednoho ramenáče a dvojčata šly do obchodu a měli toho druhého. Jako asistent dvojčat mířím za nimi. Po vlezu do obchodu se mi protočily panenky nad cenami, které tam řvaly z výloh. Tom vybíral jeho přítelkyni nějaký kousek. Bill si také něco vybral a čekal, až se Tom rozhodne. Přistoupil ke mně, protože jsem se zašívala v rohu prodejny. "Bude se jí to líbit? Co myslíš?" A ukázal na Tomův předmět, co svíral v ruce. "Popravdě?"
"Jasné."
"Já na toto nejsem. Jsem spíše na cetky a jestli svojí přítelkyni musí dokazovat lásku drahými šperky, tak to není láska. I malá, obyčejná věc, která je darovaná z lásky stojí za to. I kdyby to byl utrhnutý rožek z novin a na něm nakreslené srdíčko, bylo by to z lásky a od srdce." Celou dobu se dívám na předmět v Tomových rukou a vzhlédnu, jak domluvím, k Billovi. Ten se díval překvapeně. "Co by tedy potěšilo Tebe?" Řekl jemně a tak sladce. "Myslíš za dárek od drahé polovičky?" Bill kývne na souhlas, ale stále ho neopouští výraz překvapení. "Mně by stačilo s tou osobou být. Ležet v objetí a užívat si jeho přítomnost. Nikdy nevíš, kdy to může být naposledy." Pokrčím rameny. "Ale u každého je to individuální." Chvilku jsme stáli mlčky vedle sebe. Tom si k sobě zavolal Billa a já vyklouzla ven. Přepadla mě vzpomínka na maminku. Do poslední chvíle měla radost i z těch nejmenších věcí. Díky ní beru život jinak a mám svou bublinu. I když to tak nevypadalo. Mé deprese, sebe ubližování, alkohol… nevážila jsem si sama sebe a ani okolí. Díky její nemoci a tomu, jak byla stále pozitivní jsem se tomu všemu postavila. Chybí mi… kdyby věděla, že jsem to zvládla a jsem jiná. Chtěla bych ji obejmout a říct, jak mě to vše mrzí. Slzy mám na krajíčku. Bill s Tomem vylezou ven ze dveří. Oba si nesou spokojeně svou taštičku. "Amelí, stalo se něco?" Chytá mě Bill za rameno. Odvrátím se a utřu si slzy. "Nic se nestalo. Něco mi spadlo do oka a nemůžu to z tama dostat. Přece jenom ten vítr hodně fouká a nevím, co mě do toho oka spadlo." Ještě chvilku hraji, jak se to z toho oka snažím dostat něco, co tam není. Bill se chvílemi na mě díval. Dle jeho výrazu mi moje divadlo moc nevěřil. Kouřím a následuji je jako ocásek. Po návratu k autobusu se zpátky zašívám v zadní části. Nechci být rušena. Teď potřebuji svou bublinu a být na jiném místě.

Po příjezdu na místo dohlédnu na kluky, aby si pobrali, co potřebují. Gustav odjížděl za svou ženou a Georg za svou přítelkyní. Zbyly mi tu jenom dvojčata. Ubytovali se na hotelu a mě si ubytovali poblíž. Tudíž jsem jim byla více než dost na blízku. Chtěla jsem jít do levnějšího hotelu, ale dle jejich slov mi to platí, tak proč ne. Pokoj byl velice pěkný. Moderně zařízený. Vybalím si věci do skříní, protože se tady nějakou dobu zdržíme. Dokonce mám i malý balkónek, kde si můžu chodit zapálit dýmku míru neboli cigaretu. Dneska mám volno, tak si vezmu skicák, tužky, kabelku a razím do města. Kreslení je můj koníček, ale poslední dobou k tomu nebyla příležitost. Musím toho využít teď a tady. Opustím hotel a jdu tam, kam mě nohy nesou. Po cestě si koupím kávu a pokračuji v hledání vhodného místa. Nakonec se usadím v menším parčíku. Hodím si do uší sluchátka a nechám se unášet albem od Linkin park - one more light. Asi po hodině rozjímání a čmárání mě zaujme jeden starý pár, který sedí opodál na lavičce. Starší pán přinesl kytku starší paní. Chovali se k sobě jako puberťáci. Bylo to tak roztomilé. Nedalo mi to. Posbírám si věci a mířím si to k nim. "Můžu Vás vyrušit?" Ptám se nejmileji jak to jde. "Samozřejmě, copak potřebujete slečno?" Odpoví starší paní. "Nechtěla jsem Vás sledovat, ale neuniklo mi, jak jste spolu šťastní." Sednu si na zem k nim. "To ano, dneska máme výročí 50 let, co jsme si u oltáře řekli své ano." Usměje se paní a pohladí svého manžela po tváři. Tolik něhy a lásky co z nich vyzařovala. "Woow, vážně 50 let? A pořád jste tak šťastní?" Můj pohled je plný údivu a překvapení. "To víte, že někdy byly chvilky zatažené mračnem, ale důležité je to spolu ustát." Řekl starý muž. V tom mě napadly slova Billa. "Věříte v pravou lásku?" Oba se na sebe podívali a jedním hlasem odpověděli. "Ano."
"Pravá láska existuje a sedí vedle mě." Doplnil pán. Stiskne ruce své ženě. "Je to asi troufalé, ale můžu si Vás nakreslit? Jste tak krásný pár a ta láska..." Čekám se zatajeným dechem. "Můžete. Proč by ne?" Láskyplně se na mě podívají. Sednu si naproti nim přes chodník a už mi tužka jezdí po papíru jak brusle po ledě. V průběhu jsme si vykládali. Říkali zážitky s vnoučaty i co mají všechno procestované. Když své dílo dokončím, rozloučím se s nimi. Poděkuji jim za krásné odpoledne a mířím si to do hotelu. Blíží se hodina večeře a chci si hodit sprchu. Když jdu kolem výtahu, abych se dostala ke schodišti zrovna z něho vyjde Bill. "Kdybych Tě chtěla potkat, tak se mi to nepodaří, že?" Povytáhnu koutky s obočím. "No podle toho, jak moc bys po tom toužila." Povytáhne obočí tentokrát on. "Jdeš se provětrat?" Jsem zvědavá. "Jdu na recepci, na zítra chci zrušit večeři. Po focení bych chtěl jít do nějaké restaurace a dnes chci na pokoj večeři pro dva."
"Přece jsi mohl zvednout telefon a zavolat si tam." Trochu mě zaskočí ta večeře pro dva. "To mohl, ale taky jsem se chtěl trochu projít."
"Skočím Ti to zrušit. Od toho jsem přece tady, ne?" Hodím mu svůj skicák do ruky a otáčím se k odchodu. Po dvou minutách jsem zpět a vidím jak si Bill listuje ve skicáku. "Asi jsem si to měla pojistit zámkem, co?" Trhne sebou. "Promiň… já nevěděl, že kreslíš?"
"To neví více lidí." A natahuji se pro ten skicák. Zrovna si prohlíží mé návrhy potisků na oblečení. "Taky rád kreslím." Podívá se na mě mile. "Tak to mi budeš muset taky ukázat na oplátku něco."
"Až budu mít své výtvory po ruce, určitě to někdy podnikneme."
"Jdu hodit sprchu. Večeři máš na pokoj domluvenou pro dva, jak jsi chtěl."
"Tom tady dneska není, nepovečeříme spolu?" Zarazím se. "Okey?" Vyjela ze mě odpověď spíše v dotaz. "Tak u mě na pokoji." Usměje se a míří do výtahu.