Další
den jdu do práce, i když nemám směnu. Jsem domluvená s holkama, že se
mu budu celý den věnovat. Odůvodnila jsem to, že je to v zájmu kliniky,
aby se uzdravil. Bylo jim to jedno a tím lip pro mě. Když jsem přišla za
ním na pokoj, byl schoulený v rohu a bolestí se kolébal. "Ahoj Billy."
zašeptám. "Dneska tady budu čistě pro tebe celý den. Spolu to zvládneme,
uvidíš." Položím si kabelku na židli a
opatrně jdu k němu. "Co kdybych ti zase četla? Aspoň na chvilku odvedeme
myšlenky jinam, co?" vrátím se ke kabelce a beru knížku do rukou. Sednu
si kousek od něho a otevřu knížku na straně se záložkou: "Advokát
Bjurman cítil bolest. Svaly mu byli k ničemu. Měl pocit, že je fyzicky
ochromený. Nebyl si jist tím, zda byl v bezvědomý, ale připadal si
dezorientovaný a nevzpomínal si, co se vlastně stalo. Když pak opět
pomalu nabyl kontroly nad svým tělem, ležel na zádech ve vlastní posteli
s připoutanými zápěstími a roztaženýma nohama. V místě, kde ho zasáhly
elektrody měl bolestivé popáleniny." Nějakou tu dobu čtu, dokud se
Billovi nerozjely křeče po celém těle. Bylo slyšet, jak bolestí ztěžka
oddechuje. Odhodila jsem knížku a chytla jsem ho za hlavu, kterou si
položím do klína a něžně ho hladím. Druhou rukou ho pevně objímám. Jemně
mu šeptám, že to bude v pořádku. Mokrým hadříkem mu chladím obličej a
zvlhčuji rty. Musí ho to bolet dvakrát tolik kvůli těm modřinám, co má
po těle. Je mi ho hrozně líto a kdybych mohla, pomůžu mu, ale nezbývá mi
nic jiného, než ho podporovat jenom tím, že tam jsem. Na chvilku se mu
podařilo vyčerpáním usnout. Ležel mi v náručí a i přes to všechno
vypadal tak nevinně. Vousy z něho dělaly muže, ale já v něm viděla toho
mého černovlasého kluka, do kterého jsem byla zamilovaná. Ani v
nejhlubších snech by mě nenapadlo, že bych se k němu mohla přiblížit
natož se ho dotýkat. Kdybych to mohla říct svému mladšímu já o 10 let
zpátky, vysmálo by se mi. Celý den jsem s ním zůstala v objetí. Hladila
jeho tvář, držela ho za ruce a utírala pot, který se objevoval v
drobných kapičkách. Večer usnul na zemi a pod hlavou měl polštář, co
jsem mu tam dala. Musím si odskočit na záchod a něco sníst. Potom se k
němu ještě na nějakou dobu vrátím. Když si to mířím chodbou na záchody,
střetnu se s Rose, která přišla zrovna střídat směnu. "Co tady děláš?"
vyjela po mě ostře. "Mám tady neplacený přesčas. Je snad nějaký
problém?" snažím se být klidná a chladná. "Pokud nemáš směnu, nemáš tady
co pohledávat."
"Proč? Máš strach, že bych snad mohla vidět něco, co má být mým očím ukryté?" Její pohled strnul a z očí byla cítit temnota a sám ďábel. "Snažíš se mě z něčeho snad obvinit ty malá...?"
"Obvinit? Ne… zatím ne." obejdu ji a jdu na ten záchod. Sestry co odcházely domů byly svědkem našeho rozhovoru a vystrašeně se na mě podívaly. Jejich pohledy mi naznačovaly, že jsem si podepsala rozsudek smrti. Vrátím se na pokoj za Billem a když se probudil, ještě jsem mu přečetla pár řádků před tím, než jsem odešla. Nebylo dobré zůstávat déle, už kvůli Rose. Po 14 dnech, kdy jsem se mu věnovala všechen volný čas, bylo vidět, že to zvládá vše lépe a o to mně šlo. Proč bych se nemohla ve volném čase věnovat mu, když nemám rodinu a nikdo na mě doma nečeká kromě pavouka v rohu místnosti mého obýváku, který se tam zabydlel za mé časté nepřítomnosti. Rose jsem se úspěšně vyhýbala, ale kluci byli jak omalovánky. Musela si vybít zlost na nich a já musela mlčet.
Bill více jak měsíc a půl neviděl rodinu a napadlo mě, že by mu mohlo pomoct, kdyby je viděl a mohl cítit jejich lásku a podporu. V jeho kartě jsem našla telefonní číslo jeho matky, které si opíšu do notesu. Slyšela jsem, že Wilsonová bude tři dny pryč a Rose si vzala dovolenou. Shodou okolností ve stejnou dobu, jak Wilsonová. Aby o tom nikdo nevěděl kromě Kiri, tak je musím pozvat na noční. V den, kdy mám volno, sedím u odpolední kávy v kuchyni. Točím si s mobilem, který leží na stole a přemýšlím, zda mám opravdu zavolat. Nakonec mě přemůže touha pomoct Billovi, i kdyby to mělo stát vyhazov. Vezmu mobil ze stolu a naťukám číslo z notesu. Zmáčknu ikonu volat a přiložím ho k uchu. Po pár tónech to chci vzdát. Už ho odtahuji od ucha, ale ozve se mužský hlas. "Ano?" zazní a já se zarazím. Přece to mělo být číslo jeho matky. Bylo tam jedno číslo v kolonce matka. "Dobrý den, Larssonová. Omlouvám se, že ruším, ale asi je to omyl."
"Koho hledáte?"
"Paní Kaulitzovou."
"Kdo jste?" Padala jedna otázka za druhou. "Pracuji na klinice."
"Voláte ohledně Billa?"
"Ano." řeknu nejistě "Stalo se mu snad něco?!"
"Ne, je v pořádku… kdo jste?" tentokrát jsem zvědavá já. "Tom Kaulitz, jeho bratr. Ve spisech je psané moje číslo. Proč voláte, když mu nic není?" na jeho tónu hlasu bylo znát, že je obtěžovaný. "Omlouvám se, jestli obtěžuji, akorát jsem chtěla Billovi pomoct."
"Pomoct? My se mu snažili pomoct a akorát všem ublížil." Jeho slova mi hroutí plán. "Jenom jsem chtěla, kdyby jste ho mohli navštívit. Aspoň na pár minut. Pomůže mu vědět, že ho rodina podporuje." snažím se bojovat aspoň o pár minut jejich času. Dlouho bylo na druhém konci ticho. "Okey, dojedu. Je to můj brácha a chci aby se z toho dostal. Kdy?" spadl mi kámen ze srdce o velikosti balvanu. "Šlo by to zítra po deváté večer?"
"Večer? To nemáte lepší návštěvní hodiny?" Musím z pravdou ven: "Ono je to… no… tajné. Povolené návštěvy nemá, ale vedení je na dovolené. Je ve stavu, kdy tu podporu rodiny potřebuje. Pane Kaulitzi, dělám to kvůli němu a jde mi tímto činem i místo na klinice, ale chci mu pomoct."
"Okey."
"Jak dojedete před kliniku, napište mi na toto číslo zprávu a já dojdu pro vás ke dveřím. Moc Vám děkuji." řeknu a na druhém konci Tom zavěsí. Je to pro dobrou věc. I když mám obavy, aby ještě nedošlo k nějakému konfliktu mezi nimi. Nevím, co se u nich odehrálo a co vše dokázala Billova závislost způsobit, ale vím jistě, že Billa to ubíjí a vnitřně křičí.
Dnešní den strávím dodělávání mého útočiště, než se odeberu na noční. Udělám nějaké úpravy a jedu si koupit nějaké doplňky, abych se doma cítila útulně. Už to začíná vypadat konečně jako moje vysněné doupě. Místo, kam se budu ráda vracet a v klidu odpočívat. Když přijedu z nákupu, hodím sprchu, nachystám si svačinu a nasednu na kolo směr práce. Po příjezdu řeknu Kiře, že dojede Tom a čekám s mobilem v kapse. Než se blíží hodina Tomova příjezdu, jdu za Billem. Po obchůzce byl všude klid a my měly s Kirou menší pohodu. Vejdu k Billovi do pokoje. Sedí na posteli a čeká s pohledem k oknu. "Billy, dneska ti nejdu číst." sednu si na židli. "Dneska místo čtení chci, aby ses zamyslel nad jednou věcí… kdybys měl možnost vidět svého bratra Toma a měl možnost mu cokoliv říct, co bys mu řekl?" zahledím se na něho. "Opravdu je to pro mě důležité, abys o tom uvažoval a popřemýšlel." V jeho očích se objevily slzy. Podívám se na hodinky, kolik je. "Za půl hodiny přijdu zpátky. Ač vím, že mi neodpovíš věř, že to, nad čím máš přemýšlet je důležité." v tichosti odejdu. Nemohla jsem mu říct, že Tom dojede. Chci, aby to bylo překvapení. Možná milé a možná tím taky rozpoutám skryté ohně. Mezitím, co jsem procházela chodbou, se ozvala Tamara. "Hej, kočičko, pojď ke mně blíž."
"Co chceš Tam?"
"Pojď ke mně, potřebuji ti něco ukázat." je nějaká milá. "Dobře." jdu k ní. V tom mi zapípá mobil. Zastavím se a podívám se na něho. Zpráva od Toma, že je dole. "Promiň Tam, ale teď nemůžu." Její naštvání bylo znát, protože kopla do dveří.
"Proč? Máš strach, že bych snad mohla vidět něco, co má být mým očím ukryté?" Její pohled strnul a z očí byla cítit temnota a sám ďábel. "Snažíš se mě z něčeho snad obvinit ty malá...?"
"Obvinit? Ne… zatím ne." obejdu ji a jdu na ten záchod. Sestry co odcházely domů byly svědkem našeho rozhovoru a vystrašeně se na mě podívaly. Jejich pohledy mi naznačovaly, že jsem si podepsala rozsudek smrti. Vrátím se na pokoj za Billem a když se probudil, ještě jsem mu přečetla pár řádků před tím, než jsem odešla. Nebylo dobré zůstávat déle, už kvůli Rose. Po 14 dnech, kdy jsem se mu věnovala všechen volný čas, bylo vidět, že to zvládá vše lépe a o to mně šlo. Proč bych se nemohla ve volném čase věnovat mu, když nemám rodinu a nikdo na mě doma nečeká kromě pavouka v rohu místnosti mého obýváku, který se tam zabydlel za mé časté nepřítomnosti. Rose jsem se úspěšně vyhýbala, ale kluci byli jak omalovánky. Musela si vybít zlost na nich a já musela mlčet.
Bill více jak měsíc a půl neviděl rodinu a napadlo mě, že by mu mohlo pomoct, kdyby je viděl a mohl cítit jejich lásku a podporu. V jeho kartě jsem našla telefonní číslo jeho matky, které si opíšu do notesu. Slyšela jsem, že Wilsonová bude tři dny pryč a Rose si vzala dovolenou. Shodou okolností ve stejnou dobu, jak Wilsonová. Aby o tom nikdo nevěděl kromě Kiri, tak je musím pozvat na noční. V den, kdy mám volno, sedím u odpolední kávy v kuchyni. Točím si s mobilem, který leží na stole a přemýšlím, zda mám opravdu zavolat. Nakonec mě přemůže touha pomoct Billovi, i kdyby to mělo stát vyhazov. Vezmu mobil ze stolu a naťukám číslo z notesu. Zmáčknu ikonu volat a přiložím ho k uchu. Po pár tónech to chci vzdát. Už ho odtahuji od ucha, ale ozve se mužský hlas. "Ano?" zazní a já se zarazím. Přece to mělo být číslo jeho matky. Bylo tam jedno číslo v kolonce matka. "Dobrý den, Larssonová. Omlouvám se, že ruším, ale asi je to omyl."
"Koho hledáte?"
"Paní Kaulitzovou."
"Kdo jste?" Padala jedna otázka za druhou. "Pracuji na klinice."
"Voláte ohledně Billa?"
"Ano." řeknu nejistě "Stalo se mu snad něco?!"
"Ne, je v pořádku… kdo jste?" tentokrát jsem zvědavá já. "Tom Kaulitz, jeho bratr. Ve spisech je psané moje číslo. Proč voláte, když mu nic není?" na jeho tónu hlasu bylo znát, že je obtěžovaný. "Omlouvám se, jestli obtěžuji, akorát jsem chtěla Billovi pomoct."
"Pomoct? My se mu snažili pomoct a akorát všem ublížil." Jeho slova mi hroutí plán. "Jenom jsem chtěla, kdyby jste ho mohli navštívit. Aspoň na pár minut. Pomůže mu vědět, že ho rodina podporuje." snažím se bojovat aspoň o pár minut jejich času. Dlouho bylo na druhém konci ticho. "Okey, dojedu. Je to můj brácha a chci aby se z toho dostal. Kdy?" spadl mi kámen ze srdce o velikosti balvanu. "Šlo by to zítra po deváté večer?"
"Večer? To nemáte lepší návštěvní hodiny?" Musím z pravdou ven: "Ono je to… no… tajné. Povolené návštěvy nemá, ale vedení je na dovolené. Je ve stavu, kdy tu podporu rodiny potřebuje. Pane Kaulitzi, dělám to kvůli němu a jde mi tímto činem i místo na klinice, ale chci mu pomoct."
"Okey."
"Jak dojedete před kliniku, napište mi na toto číslo zprávu a já dojdu pro vás ke dveřím. Moc Vám děkuji." řeknu a na druhém konci Tom zavěsí. Je to pro dobrou věc. I když mám obavy, aby ještě nedošlo k nějakému konfliktu mezi nimi. Nevím, co se u nich odehrálo a co vše dokázala Billova závislost způsobit, ale vím jistě, že Billa to ubíjí a vnitřně křičí.
Dnešní den strávím dodělávání mého útočiště, než se odeberu na noční. Udělám nějaké úpravy a jedu si koupit nějaké doplňky, abych se doma cítila útulně. Už to začíná vypadat konečně jako moje vysněné doupě. Místo, kam se budu ráda vracet a v klidu odpočívat. Když přijedu z nákupu, hodím sprchu, nachystám si svačinu a nasednu na kolo směr práce. Po příjezdu řeknu Kiře, že dojede Tom a čekám s mobilem v kapse. Než se blíží hodina Tomova příjezdu, jdu za Billem. Po obchůzce byl všude klid a my měly s Kirou menší pohodu. Vejdu k Billovi do pokoje. Sedí na posteli a čeká s pohledem k oknu. "Billy, dneska ti nejdu číst." sednu si na židli. "Dneska místo čtení chci, aby ses zamyslel nad jednou věcí… kdybys měl možnost vidět svého bratra Toma a měl možnost mu cokoliv říct, co bys mu řekl?" zahledím se na něho. "Opravdu je to pro mě důležité, abys o tom uvažoval a popřemýšlel." V jeho očích se objevily slzy. Podívám se na hodinky, kolik je. "Za půl hodiny přijdu zpátky. Ač vím, že mi neodpovíš věř, že to, nad čím máš přemýšlet je důležité." v tichosti odejdu. Nemohla jsem mu říct, že Tom dojede. Chci, aby to bylo překvapení. Možná milé a možná tím taky rozpoutám skryté ohně. Mezitím, co jsem procházela chodbou, se ozvala Tamara. "Hej, kočičko, pojď ke mně blíž."
"Co chceš Tam?"
"Pojď ke mně, potřebuji ti něco ukázat." je nějaká milá. "Dobře." jdu k ní. V tom mi zapípá mobil. Zastavím se a podívám se na něho. Zpráva od Toma, že je dole. "Promiň Tam, ale teď nemůžu." Její naštvání bylo znát, protože kopla do dveří.
Komentáře
Okomentovat