KAPITOLA 5

Hodina vystoupení byla tady. Plný sál nedočkavých fanoušků praskal ve švech. Plachta táhnoucí se přes pódium měla skrývat tajemství, které se mělo rozbalit jako sladký bonbón. To napětí, ta touha, která naplňovala prostor a energie, která čekala, až se dostane na povrch. Na začátek mě nikdo nepotřebuje, tak si vyjdu na horní balkónové patro, kde budu mít výhled. Mám tričko týmu a visačku, tak můžu kamkoliv. Opřená o zábradlí čekám, až to vypukne. Plachta začala problikávat světlem, které podporovalo hudbu, co se rozezněla. Po napínavé chvilce se plachta snesla dolů a naskytla se oslepující zář, která fanoušky přivedla do euforie. Bill stál jako mimozemšťan uprostřed lodi. Po chvilce, kdy odeznělo intro začal zpívat a následoval sestup dolů… já se vtáhla do své bubliny a vypla ohlušující dav a zaměřila se jenom na pódium a hudbu, která byla vysílána směrem k nám. Po 15ti minutách se odebírám směr zákulisí. Čeká na mě povinnost, kvůli které by mi leckterá dívka utrhla ruce. Nachystám se do pozoru. Koutkem nahlížím na pódium a sleduji z bezprostřední blízkosti to, co jsem měla před chvílí tak daleko. Bill vběhl za námi a rychle ze sebe sundával vše, co na sobě měl. Znám ho pár hodin a už ho vidím v boxerkách. To se jenom tak někomu nenaskytne. Profesionálně mu pomůžu nasoukat se do jiného oblečení, které vypadá jak obloha posetá hvězdami. Bere mikrofon do rukou, lokne si rychle vody a míří zpátky na pódium. Zase tak hrozné to nebylo. Dokonce se mi i výhled líbil. Byla tam část, kdy přišli i fanoušci a zpívali s ním na pódiu písničku. To se mě naštěstí netýkalo, protože byli z druhé strany. To měla na starost Emily. Všichni si to naplno užívali. Zamnou doběhl ještě asi dvakrát či třikrát. Naposledy si oblékl stříbrný kostým. Byl jako měsíc v úplňku. Při poslední písničce, kterou nazval Stop Bebe, bouchly konfety. Bylo to jako zlatý sníh, kterým skvěle zakončil atmosféru. Posledních pár slov a vběhl zamnou. Prostor nechal klukům, hlavně Gustavovi. Bill se ihned napil čaje, který na něho čekal. Stojím opodál a sleduji ho jako stín. Při té jeho výšce si připadám jako stopka na jablku. Malá a bezvýznamná. "Super, zvládli jsme to." Usměje se a věnuje mi milý pohled. "Nechci být vlezlá, ale bylo to úžasné. Líbilo se mi to, se vším všudy." Snažím se chovat jako náhodný kolemjdoucí. "Oh, to jsem rád. Já si to užívám pokaždé, když tam stojíme. Je to stejné a pokaždé jiné." Plně ho chápu. Čekalo se na zbytek a pomalu odešli společně do šaten. Já zůstala na místě. Někdo musel obstarat, aby vše bylo uklizeno. Beztak kluci měli ještě nějaké povinnosti.
Když bylo po všem, Emily se došla rozloučit, protože na ni čekal doma ten její princ. Já nikam nespěchala. Sednu si na ten můj kuřácký patník za klubem a už vytahuji cigaretu. První se ohlédnu, zda zase někdo není v mé blízkosti. Na šoky už jsem i trochu unavená. Musím ještě udělat mašinku klukům na hotel a potom bude padla. Zítra odjíždí směr Berlín a to už mě k ničemu nepotřebují. Vše, co bylo potřeba kolem nich zařídit, bylo zařízeno až do jejich odjezdu. Potáhnu si z cigarety. Pomalu vydechnu. Když si uvědomím, že už je neuvidím, tak pocítím lehký svíravý pocit na hrudi. Hlavně neuvidím Billa. Ten mi nějak přirostl k srdci. I když nebyla možnost spolu nějak víc mluvit, tak se mi tam uhnízdil. Okouzlil mě a to nepotřeboval žádné lektvary, kouzla a ani hůlku. Nejhorší je, že takový pocit už skoro neznám. Nikoho nemám už 7 let a nikdy mi to nechybělo. Proč zrovna teď a proč proboha on. Jeden den! Jeden jediný den a já jsem jak praštěná. Praštěná, to je to správné slovo. Jednu věc, než se s nimi rozloučím, musím udělat. Chci mít fotku. Památku na to, že se mi poštěstilo být jejich poskokem. Položím zbytek cigarety vedle sebe a vytahuji druhou. Zapálím si ji a slyším kroky s chrastěním přívěšků. Otočím se. Nevím, zda mě to mělo překvapit, ale už jsem to brala jako samozřejmost. Stál tam Bill, ale hned si mě nevšiml. Zapálil si cigaretu a opřel se o zeď budovy. Mám se ozvat nebo dělat mrtvého brouka a jenom ho sledovat? "Nebojíš se sám venku?" Bylo vidět, že to nečekal, protože sebou cukl. "Promiň, to jsem nechtěla."
"Já myslel, že jsou skoro všichni pryč?"
"Někdo Vás musí ještě doprovodit k hotelu. A když to byla moje náplň práce přes den, tak ji musím i zakončit." Usměji se. "To je super. Kluci si ještě obvolají ty svoje děvčata a pojedeme." Jde si sednout zamnou. "Bille, můžu mít dotaz? Sice to slyšíte dnes a denně, ale můžu se s Vámi vyfotit? Jako památku na dnešek? To se mi jenom tak nenaskytne dělat asistenta kapele." Celou dobu mě ty jeho oči sledovaly a nevypadaly, že chtějí někam uhnout. "Oh, určitě. Vytáhni mobil." Na jeho pokyn vytáhnu mobil zapnu režim focení. Bill ho vezme do rukou, přisedne si blíže ke mně, obejme mě, našpulí rty a cvakne. Zaskočil mě tím. "Amelí, tvař se trochu uvolněně. Vypadáš tak jak kdybys viděla ducha."
"Okey." Řeknu nejistě. Jsem nervózní, když je na mě tak nalepený. Obejmu ho taky a udělám dle jeho rad xichtík. On opět našpulí rty a cvakne. "Super." Pochválí svůj výtvor. "Dík." Nezmohu se na nic jiného. "Nerozmyslela sis to?" Potáhnu ze zbytku cigarety a udusím ji o zem. Bill si nějak zapomněl odsednout a podal mi mobil. "Co jsem si měla rozmyslet?"
"Nechceš s námi ještě chvíli zůstat a dělat nám výpomoc i v Berlíně? Aspoň do doby, než pojedeme se zbytkem na dovolenou."
"Já nevím, je to narychlo a nejsem si jistá, že hledáte zrovna mě."
"Já myslím, že jsi ten správný člověk. Ty se nám zdáš jako dobrá volba."
"Nám? Kluci souhlasí?"
"Oh, ano. Tak co myslíš?" "To není dobrý nápad. A nehodím se k Vám. Do mojí bubliny to nezapadá."
"Bubliny?"
"Už zase melu z cesty… ."
"Rád bych věděl, co je to ta bublina."
"Okey." Zapálím si ještě jednu cigaretu ač vím, že mé plíce budou ráno řvát, že to bylo moc. "Jsou věci, přání, sny, které mít nemůžeš. Jsou nesplnitelné a nebo jejich splnění je hodně daleko. Já mám bublinu snů, kde se uzavřu a sním." Zavřu oči a představuji si to. "Sedím uprostřed louky, kde mě obklopují kopretiny. Kolem poletují barevné bubliny." Rukama se opřu za záda, hlavu zakloním a mé koutky jsou roztažené k úsměvu. "Čerstvý vzduch kolem, který voní jako levandule a chci se vznášet a nechat se unášet jak peří." V tom se vzpamatuju a otevřu oči. Zpátky si sednu a potáhnu si z cigarety. Všimnu si, že Bill měl v očích hvězdy, které září a sledoval mě se zájmem. "To je ta bublina. Tam můžeš být čímkoliv a aspoň u svého snu blíž. A nebo si čtu, miluji knihy, tam můžeš pokaždé žít život někoho jiného."
"To je úžasné." Při pohledu na něj mě přemohla touha ho obejmout. "A čím to nezapadá do tvé bubliny?"
"Tak ono i zapadá, protože chci cestovat a být volná, ale nevím… ." Podívám se na něho a naznačuji, že to není dobrý nápad. "A Ty máš sny?" Snažím se odbočit od tématu. "Ano. Sice, jak tomu říkáš "bublinu" žiji, ale přece po něčem toužím."
"Tak ven s tím." Čekám něco neotřelého, tajemného.