Tak
to pokračovalo další tři týdny. Vždy jsem mu chodívala číst o mých
přestávkách na jídlo nebo podle toho jaká byla směna, jsem se zdržovala
déle v práci. Terapie probíhaly v klidu a v pohodě, i když byly i
chvíle, kdy museli podstoupit urážky a výčitky, což je také součástí
léčby. Jednou však došla Kira s tím, že mám jít na kobereček k
Wilsonové. Bylo mi zcela jasné, kde bude háček.
Zaklepu na dveře a ani nečekám na dovolení a prostě vstoupím. "Á,
slečna Larssonová. Sedněte si, prosím." Ukazuje místo, kam se mám
usadit. Složí ruce na stůl a se zájmem si mě prohlíží. "Mio, o co Vám
jde?" Řekne nepříjemně slizkým tónem, který se zařezává jak břitva do
ucha. "Nechápu Vaši otázku."
"Vy moc dobře víte, co myslím." Cítím její zrak, který mě propaluje na druhou stranu. "Doneslo se mi, že máte nekalé úmysly." Nekalé úmysly? To si dělá srandu? Doneslo? A nebyl to ten čmelák s kyselým ksichtem?… V hlavě se mi rojily myšlenky, jak na běžícím páse. "Žádné nekalé úmysly nemám. Na školení nás učili, že musíme s dotyčným navázat užší vztah, pokud je to problémový pacient. A o to se snažím. Jinak bude naše léčba zbytečná a ve Vašem případě, paní Wilsonová, je to známá osobnost a rodina by nebyla spokojená, pokud by to nepokračovalo tak, v co doufají, nemyslíte?" Snažím se být silná a nenechat se zastrašit. Dát jí najevo, že vím přesně, co dělám a bylo vidět, že jsem jí zasadila brouka do hlavy. " Máte pravdu, to by nebylo pro naši kliniku dobré. Dobře, Mio… ." Otočí se na židli zády ke mně. "… pokračujte." Při jejich slovech mi spadne kámen ze srdce. "Děkuji." Zvedám se ze židle a odcházím. Když dojdu na sesternu, přiběhne Kira a našpulí zvědavě ty její černé rty. "Co Ti chtěla ta fůrie?"
"Dle jejich slov se jí doneslo, že trávím s Billem trochu víc času."
"Jo tak doneslo… to ta stará mrcha Rose."
"To mně napadlo taky, ale můžu pokračovat dál." Usměji se. Zaraženě se na mě podívá. "Kecáš?"
"Ne! Dala jsem jí takový argument, že můžu pokračovat."
"Holka, tak Tebe nám seslal bůh" ukazuje prstem nahoru a usmívá se. Opět o přestávce na oběd zamířím za Billem s knížkou v ruce. "Ahoj Billy." Řeknu mírnějším hlasem, zavřu za sebou dveře a otočím se směrem k němu. Zarazím se protože sedí na posteli. To je snad poprvé, co není večer a nechoulí se někde na zemi. Překvapená si sednu na židli a otevřu stranu tam, kde byla záložka. Opět se na něho podívám. Jeho pohled směřuje z okna ven. Mám takový pocit nebo na mě opravdu čekal? Hlavu složím do knihy a pokračuji tam, kde jsme skončili: "Jednou odpoledne během druhého týdne na Hedeby kdosi zaklepal na dveře Mikaelova domku. Mikael od sebe odstrčil desky s policejními protokoly, které právě začal číst - v pořadí šesté -, zavřel pracovnu a pak otevřel venkovní dveře, v nichž stála asi padesátiletá světlovlasá žena důkladně zabalená do kožichu… ."
Bill má za sebou skoro měsíc léčby a stále žádná změna v aktivitě. Boj svádí sám uvnitř sebe a nechce to ventilovat slovy či zvuky. Svým způsobem je to pro mě hrdina, protože tady do všeho nemlátí a neječí nadávky na všechno a všechny okolo. Já na něm pokrok však viděla. Jeho přístup ke čtení se změnil a čekal na mě vždy na posteli. Dnes tomu nebylo jinak. Vejdu do pokoje a vidím, že sedí na svém místě. Usměji se a sednu si naproti němu na židli. Jeho pohled je opět upřený z okna ven. Najdu stranu se záložkou a podívám se na obě stránky. "Myslím, že jsme minule skočili tady." Sama pro sebe si ukážu prstem a podívám se na Billa. V ten moment se mi zastavil dech a srdce bilo jak při adrenalinu píchnutého přímo do srdce. Jeho pohled nebyl upřený z okna ven, ale díval se na mě. Jeho oříškové oči a bledá tvář s unaveným výrazem věnovala pozornost mně! Nejen, že mě to překvapilo, ale i vystrašilo, protože v tohle už jsem snad ani nedoufala. Skloním hlavu ke knížce a začnu číst. "Pokud by Lisbeth Salanderová byla běžným občanem, s největší pravděpodobností by zavolala na policii a oznámila znásilnění ihned po té, co opustila Bjurmanovu kancelář." Opět se na něho podívám a jeho zrak je stále upírán mým směrem. Pokračuji s knedlíkem v hrudi. "Modřiny na zátylku a na hrdle stejně jako Bjurmanova signatura v podobě skvrn od spermatu s jeho DNA na těle a šatech by po technické stránce představovaly pádný důkaz." Opět zvednu oči a podívám se na něho. Snad poprvé mám možnost se na něho podívat bez toho, aby byl nějak natočený či schoulený. Všimnu si jeho čerstvě rozbitého rtu a modřin na krku. "Billy, co to máš tady?" Rukou naznačím na sobě místa, kde to má postižené. Jeho hlava se otočí zpátky k oknu a nereaguje na mou otázku. "Billy, prosím, to si neděláš sám. Ani ty modřiny na těch rukou, co jsi měl, nebyla náhoda." Založím stránku v knížce. Knihu položím na stolek a pomalu jdu k němu. Sednu si opatrně vedle něho. Dlouho si rozmýšlím, zda se ho mám dotknou, ale nakonec mou ruku zvednu a položím na jeho rameno: "Záleží mi na Tobě a chci Ti pomoct, prosím." Dívám se na jeho profil tváře. I když má tvář bledou a šedé kruhy pod očima, stále má sílu okouzlit. Pamatuji si ho z plakátů co měl černé vlasy a stíny, které ho dělaly jedinečným. Teď je blonďák, s více piercingy a tetováním. Tvář, co je tady, má zarostlou, ale i tak si dělá nit kolem mého srdce. "Billy, prosím." Šeptám, ale ani náznak toho, že by mi věřil. Smutně se podívám na zem. Opatrně se zvednu a opustím pokoj. První cestu mám za Kirou, zda o tom ví. Najdu ji jak chystá prášky Damianovi. "Potřebuji se Tě na něco zeptat." Opřu se o pult, na kterém vše chystá. "Co potřebuješ, děvče?" Kontroluje kelímek. "Mám obavy, že někdo záměrně ubližuje Billovi." Pozoruji Kiru, jak pomalu položí vše, co měla v rukou a podívá se na mě. "Jsi si jistá?"
"Ano. Poprvé, co jsem mu píchala, měl modřiny na rukou, jako by ho někdo násilně držel za paže. Dnes, když se na mě díval, měl rozbitý ret a modřiny pod krkem." Rukou naznačuji místa. "On se na Tebe díval?" Podívá se překvapeně. Mé koutky se zvednou v úsměv, když si vybavím jaké to bylo překvapení. "Ano, věnoval mi pohled… Ale o to teď tady nejde! Sám si to nedělá." Máchnu rukama vztekle. "Je pravda, že to není jediný pacient, co to tak u něho bylo, ale nikdy nikdo nic neřekl. Nikdy se nezjistilo, kdo to je. No, nezjistilo… Jediný kdo tady se mnou zůstal několik let je ta stará fůrie Rose."
"Nikdy proti ní nebyly důkazy?"
"Ne."
"To přece nejde… ."
"Mio, to my víme, ale dokud bude Rose pravá ruka Wilsonové, nemáme šanci."
"Sakra!" Zakleji. Naštvaně odejdu na šatnu si sednout. Ruce složím do rukou a snažím se přemýšlet. V tom si uvědomím, že jsem zapomněla u Billa knihu. Nahmatám v kapsy klíče a vydám se k němu. Odemknu dveře a vstoupím. Už nesedí na posteli, ale stojí jako sloup u okna. Pomalu za sebou zavřu a jdu si opatrně stoupnout k němu. Nějakou chvilku se sním dívám na pohled stromů, které se ve větru naklání a ptáků, kteří volně poletují kolem. Obláčky jsou jako z pohádky krásně nadýchané a lidi dole v parku budí dojem pohody. Ani se mu nedivím, že je to jeho místo, které pořád obývá. "Je to Rose, že ano?" Zašeptám a při tom neopouštím pohled od okna. Možná naivně, ale opravdu čekám, že mi dá aspoň pohybem očí odpověď. Marně. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Pomalým výdechem dojdu ke stolku pro knížku. "Vím, že Tě něco trápí, ale to není důvod krýt člověka, jako je Rose." Řeknu smutně. Zvednu ji ze stolu a odejdu. Tohle jenom tak nenechám a začnu s tím na terapii.
"Vy moc dobře víte, co myslím." Cítím její zrak, který mě propaluje na druhou stranu. "Doneslo se mi, že máte nekalé úmysly." Nekalé úmysly? To si dělá srandu? Doneslo? A nebyl to ten čmelák s kyselým ksichtem?… V hlavě se mi rojily myšlenky, jak na běžícím páse. "Žádné nekalé úmysly nemám. Na školení nás učili, že musíme s dotyčným navázat užší vztah, pokud je to problémový pacient. A o to se snažím. Jinak bude naše léčba zbytečná a ve Vašem případě, paní Wilsonová, je to známá osobnost a rodina by nebyla spokojená, pokud by to nepokračovalo tak, v co doufají, nemyslíte?" Snažím se být silná a nenechat se zastrašit. Dát jí najevo, že vím přesně, co dělám a bylo vidět, že jsem jí zasadila brouka do hlavy. " Máte pravdu, to by nebylo pro naši kliniku dobré. Dobře, Mio… ." Otočí se na židli zády ke mně. "… pokračujte." Při jejich slovech mi spadne kámen ze srdce. "Děkuji." Zvedám se ze židle a odcházím. Když dojdu na sesternu, přiběhne Kira a našpulí zvědavě ty její černé rty. "Co Ti chtěla ta fůrie?"
"Dle jejich slov se jí doneslo, že trávím s Billem trochu víc času."
"Jo tak doneslo… to ta stará mrcha Rose."
"To mně napadlo taky, ale můžu pokračovat dál." Usměji se. Zaraženě se na mě podívá. "Kecáš?"
"Ne! Dala jsem jí takový argument, že můžu pokračovat."
"Holka, tak Tebe nám seslal bůh" ukazuje prstem nahoru a usmívá se. Opět o přestávce na oběd zamířím za Billem s knížkou v ruce. "Ahoj Billy." Řeknu mírnějším hlasem, zavřu za sebou dveře a otočím se směrem k němu. Zarazím se protože sedí na posteli. To je snad poprvé, co není večer a nechoulí se někde na zemi. Překvapená si sednu na židli a otevřu stranu tam, kde byla záložka. Opět se na něho podívám. Jeho pohled směřuje z okna ven. Mám takový pocit nebo na mě opravdu čekal? Hlavu složím do knihy a pokračuji tam, kde jsme skončili: "Jednou odpoledne během druhého týdne na Hedeby kdosi zaklepal na dveře Mikaelova domku. Mikael od sebe odstrčil desky s policejními protokoly, které právě začal číst - v pořadí šesté -, zavřel pracovnu a pak otevřel venkovní dveře, v nichž stála asi padesátiletá světlovlasá žena důkladně zabalená do kožichu… ."
Bill má za sebou skoro měsíc léčby a stále žádná změna v aktivitě. Boj svádí sám uvnitř sebe a nechce to ventilovat slovy či zvuky. Svým způsobem je to pro mě hrdina, protože tady do všeho nemlátí a neječí nadávky na všechno a všechny okolo. Já na něm pokrok však viděla. Jeho přístup ke čtení se změnil a čekal na mě vždy na posteli. Dnes tomu nebylo jinak. Vejdu do pokoje a vidím, že sedí na svém místě. Usměji se a sednu si naproti němu na židli. Jeho pohled je opět upřený z okna ven. Najdu stranu se záložkou a podívám se na obě stránky. "Myslím, že jsme minule skočili tady." Sama pro sebe si ukážu prstem a podívám se na Billa. V ten moment se mi zastavil dech a srdce bilo jak při adrenalinu píchnutého přímo do srdce. Jeho pohled nebyl upřený z okna ven, ale díval se na mě. Jeho oříškové oči a bledá tvář s unaveným výrazem věnovala pozornost mně! Nejen, že mě to překvapilo, ale i vystrašilo, protože v tohle už jsem snad ani nedoufala. Skloním hlavu ke knížce a začnu číst. "Pokud by Lisbeth Salanderová byla běžným občanem, s největší pravděpodobností by zavolala na policii a oznámila znásilnění ihned po té, co opustila Bjurmanovu kancelář." Opět se na něho podívám a jeho zrak je stále upírán mým směrem. Pokračuji s knedlíkem v hrudi. "Modřiny na zátylku a na hrdle stejně jako Bjurmanova signatura v podobě skvrn od spermatu s jeho DNA na těle a šatech by po technické stránce představovaly pádný důkaz." Opět zvednu oči a podívám se na něho. Snad poprvé mám možnost se na něho podívat bez toho, aby byl nějak natočený či schoulený. Všimnu si jeho čerstvě rozbitého rtu a modřin na krku. "Billy, co to máš tady?" Rukou naznačím na sobě místa, kde to má postižené. Jeho hlava se otočí zpátky k oknu a nereaguje na mou otázku. "Billy, prosím, to si neděláš sám. Ani ty modřiny na těch rukou, co jsi měl, nebyla náhoda." Založím stránku v knížce. Knihu položím na stolek a pomalu jdu k němu. Sednu si opatrně vedle něho. Dlouho si rozmýšlím, zda se ho mám dotknou, ale nakonec mou ruku zvednu a položím na jeho rameno: "Záleží mi na Tobě a chci Ti pomoct, prosím." Dívám se na jeho profil tváře. I když má tvář bledou a šedé kruhy pod očima, stále má sílu okouzlit. Pamatuji si ho z plakátů co měl černé vlasy a stíny, které ho dělaly jedinečným. Teď je blonďák, s více piercingy a tetováním. Tvář, co je tady, má zarostlou, ale i tak si dělá nit kolem mého srdce. "Billy, prosím." Šeptám, ale ani náznak toho, že by mi věřil. Smutně se podívám na zem. Opatrně se zvednu a opustím pokoj. První cestu mám za Kirou, zda o tom ví. Najdu ji jak chystá prášky Damianovi. "Potřebuji se Tě na něco zeptat." Opřu se o pult, na kterém vše chystá. "Co potřebuješ, děvče?" Kontroluje kelímek. "Mám obavy, že někdo záměrně ubližuje Billovi." Pozoruji Kiru, jak pomalu položí vše, co měla v rukou a podívá se na mě. "Jsi si jistá?"
"Ano. Poprvé, co jsem mu píchala, měl modřiny na rukou, jako by ho někdo násilně držel za paže. Dnes, když se na mě díval, měl rozbitý ret a modřiny pod krkem." Rukou naznačuji místa. "On se na Tebe díval?" Podívá se překvapeně. Mé koutky se zvednou v úsměv, když si vybavím jaké to bylo překvapení. "Ano, věnoval mi pohled… Ale o to teď tady nejde! Sám si to nedělá." Máchnu rukama vztekle. "Je pravda, že to není jediný pacient, co to tak u něho bylo, ale nikdy nikdo nic neřekl. Nikdy se nezjistilo, kdo to je. No, nezjistilo… Jediný kdo tady se mnou zůstal několik let je ta stará fůrie Rose."
"Nikdy proti ní nebyly důkazy?"
"Ne."
"To přece nejde… ."
"Mio, to my víme, ale dokud bude Rose pravá ruka Wilsonové, nemáme šanci."
"Sakra!" Zakleji. Naštvaně odejdu na šatnu si sednout. Ruce složím do rukou a snažím se přemýšlet. V tom si uvědomím, že jsem zapomněla u Billa knihu. Nahmatám v kapsy klíče a vydám se k němu. Odemknu dveře a vstoupím. Už nesedí na posteli, ale stojí jako sloup u okna. Pomalu za sebou zavřu a jdu si opatrně stoupnout k němu. Nějakou chvilku se sním dívám na pohled stromů, které se ve větru naklání a ptáků, kteří volně poletují kolem. Obláčky jsou jako z pohádky krásně nadýchané a lidi dole v parku budí dojem pohody. Ani se mu nedivím, že je to jeho místo, které pořád obývá. "Je to Rose, že ano?" Zašeptám a při tom neopouštím pohled od okna. Možná naivně, ale opravdu čekám, že mi dá aspoň pohybem očí odpověď. Marně. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Pomalým výdechem dojdu ke stolku pro knížku. "Vím, že Tě něco trápí, ale to není důvod krýt člověka, jako je Rose." Řeknu smutně. Zvednu ji ze stolu a odejdu. Tohle jenom tak nenechám a začnu s tím na terapii.
Komentáře
Okomentovat