KAPITOLA 3
Po
příjezdu k budově EmMusic parkuji dál od kluků. Oni parkují co nejblíže
vchodu, aby se vyhnuli případným fanouškům. Rychlým krokem je dojdu.
Spíše předběhnu, protože musím zjistit na recepci kde to bude. Když
dojdu k pultu, otočí se na mě starší paní. "Co si přejete?"
"Dobrý den, teď by tu měla mít rozhovor tahle skupina." Otočím se za sebe a nikde nikdo. Nahlédnu do uličky přes prosklené dveře a všimnu si, že si vesele kouří. "Okey, tak ta kouřící skupina venku." kroutím hlavou. To bude s pány domluva.
"Ano, mám tu psanou skupinu Tokio Hotel. Prosila bych Vás do třetího patra. Tam bude monitorovaný rozhovor. Potom o patro níž budou mít focení pro časopis. Pár snímků do článku." Podává mi kartičku s nápisem návštěvník. Hodím si ji kolem krku a poděkuji. Při chvilce čekání přemýšlím o tom jejich názvu. Někde jsem ho už slyšela, ale palice má děravá neví, kam je zařadit. Konečně vidím, že se hrnou uličkou ke mně. "Okey kluci, nadýchaní jste, tak výtahem do třetího patra na monitorovaný rozhovor." A rukou jim naznačím, kde se výtah nachází. "Tady někdo tasí drápky." Prohodí Tom a nahodí lišácký výraz. "To víš, že jo a bacha ať nekousnu. I když pro dnešek máš myslím štěstí. Protézu mám doma v hrníčku." Přejedu si jazykem po zubech a zbytek bouchne smíchy. Rukama naznačuji, aby se hýbali. Jdu pěšky, protože já a výtah nejde k sobě. Nemám strach z malých, úzkých prostor, ale nedělá mi dobře ta propast, která vzniká při posunu nahoru. Proto nemám ani kilo na víc. V práci běhám do schodů každý den dobře 100x. Docházím posledních pár schodů, kdy na mě nahlédne Bill. "Do výtahu by ses vešla."
"To jo, ale moje druhé připosrané já už ne." Vytasím na něho zuby s úsměvem. V jejich přítomnosti si moc nehledím do huby, ale na druhou stranu, nejsou to vážení klienti z práce. Vydám se ke dveřím a vcházím jako první.
Na rozhovor odejdu na chodbu, protože u toho být nemusím. Všimla jsem si po příchodu na patro, že je tam automat na kávu. Tak jenom co vylezu ze dveří, mířím si to k němu. Uvelebím se tam na židli a čekám, až se tam dokecají. Po půl hodině ve mně skončila káva a bílá čokoláda. Tak dlouho si vykládali. Když konečně vylezli, neměla jsem náladu ani mluvit. Směrem ke schodům jenom pronesu: "druhé patro" a lezu dolů. Tam vlezeme do velikého ateliéru, kde mají snad vše. Tentokrát tomu nemám jak uniknout a musím se podívat na jejich zvěčňování na fotografii. Po dobu jejich focení se člověk nasmál. Velice vtipná a legrační parta. Nějak mým očím však neunikl Bill. Mé oči mě vyloženě nutily se na něho dívat. Jeho styl, osobnost… na něm bylo vidět, že svoji bublinu snů opravdu žije a užívá si ji. To, jak tam stál, byl oblečený a vystupoval, byl on. Kousíček mé duše mu to záviděl. Focení uběhlo rychleji, ale to bude spíše tím, že jsem nehleděla do prázdna a zabavila se objektem mého zájmu. Když si kluci podávali ruce a loučili se s osazenstvem, naskočím do pozoru a čekám, až zase nastoupí mé já a nachystám se ke dveřím. Na schodech jsem byla rychlejší a proto čekám, až se kluci dostaví a dveře od výtahu se otevřou. "Teď máte hodinu čas. Jestli se půjdete podívat do města, to už je na Vás. Je zamluvená restaurace v Odionu, kde se naobědváte. Potom bychom se měli přesunout na zkoušku do klubu Dast. Za hodinu čekám u aut a budu Vás doprovázet." Při proslovu jak ve školce odevzdávám paní na recepci kartičku, kterou jsem dostala. "A nebo se k restauraci přesuneme teď a nemusíme to nějak komplikovat. S tím, že Vás vyzvednu po obědě." "Okey, to je lepší varianta." promluví Tom. Bill kýve na souhlas. "Oh, to né, že bys nám vadila." Dodá rychle Bill. Můj pohled na něm spočinul trochu déle, než bylo nutné. "V pohodě, pro všechny to bude lepší." Snažím se dělat, že můj zkrat byla zanedbatelná chvilka. "Okey, do aut a jedem k Odionu." Všichni poslouchali jak hodinky.
Po příjezdu k Odionu parkuju tentokrát vedle nich. Vyskočím a čekám, až se ta moje adoptivní školka seřadí. "Vběhnu tam, ujistím se, že je vše jak má být a potom se můžete vydat po toulkách a hledání pěkných nárazníků s airbagy." Mrknu na ně. V restauraci to bylo během minuty zkontrolované a vyjdu ven. "Vše je domluvené. Rezervace je na Tokio Hotel."
"Super, a teď nám vysvětli ty nárazníky." Směje se Tom. Musím se smát, protože mi nedošlo, že tento výraz používám s Emily. "No, nárazník je zadek a airbagy jsou..."
" ...prsa."dodá Georg a směje se. "Tome ,to je přesně pro Tebe!"
"Tak za 2 hodiny tady, okey?" Pozvednu obočí a čekám na souhlas. Skupina kýve hlavou a pomalu se krade pryč. Kousek jdu s nimi a potom si nenápadně sedám na volnou lavičku u cesty a konečně vytahuji cigarety. Po prvním tahu se ohlídnu za kluky. Bill se díval mým směrem. Po střetu našich pohledů se otočil a pokračoval v chůzi. Podívám se na cigaretu, zda v tom není tráva.
Asi blouzním. V klidu dokouřím, cigaretu udusím o patník, u kterého bylo uvelebeno moje pozadí a jdu po obchodech. Musím využít čas, který mám k dispozici a můj šatník to taky uvítá.
"Dobrý den, teď by tu měla mít rozhovor tahle skupina." Otočím se za sebe a nikde nikdo. Nahlédnu do uličky přes prosklené dveře a všimnu si, že si vesele kouří. "Okey, tak ta kouřící skupina venku." kroutím hlavou. To bude s pány domluva.
"Ano, mám tu psanou skupinu Tokio Hotel. Prosila bych Vás do třetího patra. Tam bude monitorovaný rozhovor. Potom o patro níž budou mít focení pro časopis. Pár snímků do článku." Podává mi kartičku s nápisem návštěvník. Hodím si ji kolem krku a poděkuji. Při chvilce čekání přemýšlím o tom jejich názvu. Někde jsem ho už slyšela, ale palice má děravá neví, kam je zařadit. Konečně vidím, že se hrnou uličkou ke mně. "Okey kluci, nadýchaní jste, tak výtahem do třetího patra na monitorovaný rozhovor." A rukou jim naznačím, kde se výtah nachází. "Tady někdo tasí drápky." Prohodí Tom a nahodí lišácký výraz. "To víš, že jo a bacha ať nekousnu. I když pro dnešek máš myslím štěstí. Protézu mám doma v hrníčku." Přejedu si jazykem po zubech a zbytek bouchne smíchy. Rukama naznačuji, aby se hýbali. Jdu pěšky, protože já a výtah nejde k sobě. Nemám strach z malých, úzkých prostor, ale nedělá mi dobře ta propast, která vzniká při posunu nahoru. Proto nemám ani kilo na víc. V práci běhám do schodů každý den dobře 100x. Docházím posledních pár schodů, kdy na mě nahlédne Bill. "Do výtahu by ses vešla."
"To jo, ale moje druhé připosrané já už ne." Vytasím na něho zuby s úsměvem. V jejich přítomnosti si moc nehledím do huby, ale na druhou stranu, nejsou to vážení klienti z práce. Vydám se ke dveřím a vcházím jako první.
Na rozhovor odejdu na chodbu, protože u toho být nemusím. Všimla jsem si po příchodu na patro, že je tam automat na kávu. Tak jenom co vylezu ze dveří, mířím si to k němu. Uvelebím se tam na židli a čekám, až se tam dokecají. Po půl hodině ve mně skončila káva a bílá čokoláda. Tak dlouho si vykládali. Když konečně vylezli, neměla jsem náladu ani mluvit. Směrem ke schodům jenom pronesu: "druhé patro" a lezu dolů. Tam vlezeme do velikého ateliéru, kde mají snad vše. Tentokrát tomu nemám jak uniknout a musím se podívat na jejich zvěčňování na fotografii. Po dobu jejich focení se člověk nasmál. Velice vtipná a legrační parta. Nějak mým očím však neunikl Bill. Mé oči mě vyloženě nutily se na něho dívat. Jeho styl, osobnost… na něm bylo vidět, že svoji bublinu snů opravdu žije a užívá si ji. To, jak tam stál, byl oblečený a vystupoval, byl on. Kousíček mé duše mu to záviděl. Focení uběhlo rychleji, ale to bude spíše tím, že jsem nehleděla do prázdna a zabavila se objektem mého zájmu. Když si kluci podávali ruce a loučili se s osazenstvem, naskočím do pozoru a čekám, až zase nastoupí mé já a nachystám se ke dveřím. Na schodech jsem byla rychlejší a proto čekám, až se kluci dostaví a dveře od výtahu se otevřou. "Teď máte hodinu čas. Jestli se půjdete podívat do města, to už je na Vás. Je zamluvená restaurace v Odionu, kde se naobědváte. Potom bychom se měli přesunout na zkoušku do klubu Dast. Za hodinu čekám u aut a budu Vás doprovázet." Při proslovu jak ve školce odevzdávám paní na recepci kartičku, kterou jsem dostala. "A nebo se k restauraci přesuneme teď a nemusíme to nějak komplikovat. S tím, že Vás vyzvednu po obědě." "Okey, to je lepší varianta." promluví Tom. Bill kýve na souhlas. "Oh, to né, že bys nám vadila." Dodá rychle Bill. Můj pohled na něm spočinul trochu déle, než bylo nutné. "V pohodě, pro všechny to bude lepší." Snažím se dělat, že můj zkrat byla zanedbatelná chvilka. "Okey, do aut a jedem k Odionu." Všichni poslouchali jak hodinky.
Po příjezdu k Odionu parkuju tentokrát vedle nich. Vyskočím a čekám, až se ta moje adoptivní školka seřadí. "Vběhnu tam, ujistím se, že je vše jak má být a potom se můžete vydat po toulkách a hledání pěkných nárazníků s airbagy." Mrknu na ně. V restauraci to bylo během minuty zkontrolované a vyjdu ven. "Vše je domluvené. Rezervace je na Tokio Hotel."
"Super, a teď nám vysvětli ty nárazníky." Směje se Tom. Musím se smát, protože mi nedošlo, že tento výraz používám s Emily. "No, nárazník je zadek a airbagy jsou..."
" ...prsa."dodá Georg a směje se. "Tome ,to je přesně pro Tebe!"
"Tak za 2 hodiny tady, okey?" Pozvednu obočí a čekám na souhlas. Skupina kýve hlavou a pomalu se krade pryč. Kousek jdu s nimi a potom si nenápadně sedám na volnou lavičku u cesty a konečně vytahuji cigarety. Po prvním tahu se ohlídnu za kluky. Bill se díval mým směrem. Po střetu našich pohledů se otočil a pokračoval v chůzi. Podívám se na cigaretu, zda v tom není tráva.
Asi blouzním. V klidu dokouřím, cigaretu udusím o patník, u kterého bylo uvelebeno moje pozadí a jdu po obchodech. Musím využít čas, který mám k dispozici a můj šatník to taky uvítá.
Komentáře
Okomentovat