V
odpoledních hodinách jsem měla skupinovou terapii. Chci je více poznat a
tak první společná terapie bude o tom, aby se mi každý představil. Z 20
lidí tam bude 5, které budu mít na starost. Mezi nimi by měl být i
Bill. Každá směna má jednoho terapeuta a ta se věnuje určité skupince
lidí. Nachystám židle do kruhu a pro každého si zajdu. Bill sice
nemluvil, ale následoval mě, i když jeho
pohled byl prázdný. Jakoby jeho duše a myšlenky byly na jiném místě.
Když se všichni usadili, prohlédnu si je. "Někteří mě ještě neznají.
Jmenuji se Mia." Pohlédnu na Billa, který je schoulený v klubíčku na
židli. "Některé neznám a ráda bych, kdybyste se mi představili a řekli,
proč tady jste. Je důležité o tom mluvit. Možná Vám to přijde zbytečné,
ale i to je jeden z prvních kroků, který Vám pomůže se z toho dostat.
Nedusit to v sobě. Tak… začneme od mé pravé ruky." Podívám se na
černovlasého mladíka, který je celý potetovaný. "Ehm, jsem Adam a je mi
19. Tady jsem dobrovolně. Uvědomil si, že jsem ve sračkách, když mi
dealer držel bouchačku u xichtu. Už tu budu měsíc." Řekl znuděně.
"Děkuji Adame, další?" Ukážu na drobnou dívku s rudými vlasy vedle něho a
zapíšu si poznámky do notesu "Mé jméno je Ariel. K drogám mě přivedla
kamarádka. Myslela jsem si, že je to kamarádka. Říkala, že je to super
věc a já ji naivně poslechla. Mám tu poslední 3 týdny a zatím to zvládám
dle plánu. Je mi 21." Nesměle se usměje. "Děkuji Ariel. Ty se jmenuješ
jak?" Ukážu na třetího ze skupiny. Staršího chlápka, urostlé postavy s
hnědými vlasy. "Není to jedno?" Odplivl si na zem. "Tobě možná jo, ale
já bych ráda znala Tvé jméno nebo Ti mám říkat pan X?"
" Máš si přečíst složku, tam je to vše jak na googlu." Složí ruky a odmítá spolupracovat. "To je škoda. Za odměnu spolupráce dávám zelený puntík." Čekám na jeho reakci. Zelený puntík na oddělení znamená, že vykonal něco dobrého a má to jako body k dobru na nějakou věc. Třeba delší sledování televize, oblíbený časopis a spousty dalšího jako třeba možnost vidět rodinu. A jak jde vidět, rybička se chytla na háček. Poposedl si a zahleděl se mi do očí. "Nekecáš Bruneto?"
"Nekecám." Dlaní si utřel nos a šel do předklonu. Lokty se opřel o kolena a zadíval se na mě. "Říkej mi Greigu. Je mi 37 a na léčení jsem tu asi taky 3 týdny. Dny bez kalendáře se tu počítají těžce. Fet je součástí mě snad od roku páry Bruneto. Odvykačka je kurevsky těžká, ale nic jiného mi nezbývá. Po tomto divadýlku tady, mě zavřou na nějaký ten pátek za menší krádeže." Opět si odplivne na zem. "Stačí kotě?"
"Vidíš, že to tak nebolelo, Greigu." Mile se na něho usměji a můj pohled zamíří na Billa. Mlčky na něho zírám, zda uvidím aspoň náznak nějaké aktivity a nic. Otočím se tedy na poslední a tím první po mé levé straně. "A jak se jmenuješ ty?" Usměji se na ni. "Neměl být na řadě ten vedle, krasotinko?"
"Měl, ale jeho jméno už znám a proto chci Tebe." Stále se snažím mile usmívat a zachovat chladnou hlavu. Její výška a váha budila respekt a podtrhovaly to rány, kterých měla nespočet. "Tamara, kotě. Je mi 45 a chci Tě pěkně do pelíšku, brouku." Pošle mi náznakem rtů pusu. "Je to úchylná lesba." Řekne Adam a s odporem se na ni podívá. "Drž pysk ty smrade malý." Vstane Tamara ze židle. "Klid!" Zvýším hlas. "Tam, sedni si zpět. Máme spolu spolupracovat a nevidíte se naposledy. Pokud se nesnesete, tak spolu nemluvte a ignorujte se, prosím. Děkuji." Jejich hlavy se odvrátí od sebe. Můj pohled sjel na Billa. Jeho stav se nezměnil a to ani úhel pohledu. Chvílemi si říkám, jestli vůbec vnímá okolí. "Okey, poslední otázka a půjdete na pokoje." Podívám se na všechny. "Když už to tady přetrpíte, máte v plánu se vrátit do starých kolejí?" Adam kroutil hlavou, že nechce a to samé i Ariel. "To nemůžu slíbit." Slizce se Tamara uchechtne. "Už kvůli dceři nechci." Dívá se do země Greig. "Je můj život a kvůli tomu zkurvenému svinstvu jí nemůžu vidět." Jeho slova mi vyrazila dech. Před nějakou tou minutou to byl drsňák a teď od něho člověk slyší, že myslí na dceru. Slova Kiri: Nesuď dle slupky, ale jádra - začíná dávat smysl. "Děkuji za spolupráci. Budu se těšit na náš další dýchánek tady v kruhu." Stoupnu si a zbytek mě následuje. Dokonce i Bill. Co se týče ho, připadám si čím dál víc ztracená. Odvedu ho na pokoj jako posledního a jdu za Kirou. "Tak jaké to bylo?"
"Kupodivu spolupracovali. I když jsem měla chvilku strach z Tamary. Chtěla mě, cituji: do pelíšku." Zatřepu se. Kira se zasměje. "Na ni pozor. Je to vypočítavá svině a co říkáš na Greiga?" Zvědavě se na mě zadívá. "Už chápu ty Tvoje vrstvy."
"Já věděla, že na to dojdeš." Usměje se. "Jaké jsou holky po naší směně?" Čekám na odpověď. "V pohodě, ale né tak já." Směje se od plic. "Proč?"
"Chci tady zůstat déle kvůli Billovi. Z jeho strany neprojevil aktivitu ani na terapii a chtěla bych něco zkusit." Poškrábu se na hlavě. "Ty jsi terapeut. Dělej jak myslíš." Spokojená s odpovědí odcházím chystat prášky. Když nadejde konec směny, domluvím se se střídajícím personálem, že tam zůstanu o něco déle, tak aby o mně věděli. Vezmu si knížku a mířím za Billem. Vždy, když mi bylo nejhůř, mi babička četla příběhy, aby mě myšlenkami odvedla na jiné místo a to chci zkusit i s Billem. Její příběhy mě vždy vtáhly do nového prosředí a já se mohla cítit svobodná a volná, jakoby žádné starosti nebyly a ani ta bolest, kterou jsem prožívala. Pootočím klíčkem u něho v zámku a opatrně vstoupím. Sedí pod oknem a dívá se na nebe a měsíc. Sednu si na postel a zapnu malé světýlko na zdi. "Mám tady knížku. Jmenuje se Milenium. Je to moje oblíbená knížka a chtěla bych, abychom si ji spolu přečetli a vpluli do jiného světa. Třeba se Ti zalíbí tak, jak mně." Řeknu jemně. Uvelebím se a otevřu ji na první kapitole, kde začnu číst: "Byla to každoročně se opakující událost. Muž obdarovaný květinou nyní slavil osmdesáté druhé narozeniny. Když obálka dorazila… ." Vím, že mě poslouchal, i když to nedal najevo. Prostě to vím.
" Máš si přečíst složku, tam je to vše jak na googlu." Složí ruky a odmítá spolupracovat. "To je škoda. Za odměnu spolupráce dávám zelený puntík." Čekám na jeho reakci. Zelený puntík na oddělení znamená, že vykonal něco dobrého a má to jako body k dobru na nějakou věc. Třeba delší sledování televize, oblíbený časopis a spousty dalšího jako třeba možnost vidět rodinu. A jak jde vidět, rybička se chytla na háček. Poposedl si a zahleděl se mi do očí. "Nekecáš Bruneto?"
"Nekecám." Dlaní si utřel nos a šel do předklonu. Lokty se opřel o kolena a zadíval se na mě. "Říkej mi Greigu. Je mi 37 a na léčení jsem tu asi taky 3 týdny. Dny bez kalendáře se tu počítají těžce. Fet je součástí mě snad od roku páry Bruneto. Odvykačka je kurevsky těžká, ale nic jiného mi nezbývá. Po tomto divadýlku tady, mě zavřou na nějaký ten pátek za menší krádeže." Opět si odplivne na zem. "Stačí kotě?"
"Vidíš, že to tak nebolelo, Greigu." Mile se na něho usměji a můj pohled zamíří na Billa. Mlčky na něho zírám, zda uvidím aspoň náznak nějaké aktivity a nic. Otočím se tedy na poslední a tím první po mé levé straně. "A jak se jmenuješ ty?" Usměji se na ni. "Neměl být na řadě ten vedle, krasotinko?"
"Měl, ale jeho jméno už znám a proto chci Tebe." Stále se snažím mile usmívat a zachovat chladnou hlavu. Její výška a váha budila respekt a podtrhovaly to rány, kterých měla nespočet. "Tamara, kotě. Je mi 45 a chci Tě pěkně do pelíšku, brouku." Pošle mi náznakem rtů pusu. "Je to úchylná lesba." Řekne Adam a s odporem se na ni podívá. "Drž pysk ty smrade malý." Vstane Tamara ze židle. "Klid!" Zvýším hlas. "Tam, sedni si zpět. Máme spolu spolupracovat a nevidíte se naposledy. Pokud se nesnesete, tak spolu nemluvte a ignorujte se, prosím. Děkuji." Jejich hlavy se odvrátí od sebe. Můj pohled sjel na Billa. Jeho stav se nezměnil a to ani úhel pohledu. Chvílemi si říkám, jestli vůbec vnímá okolí. "Okey, poslední otázka a půjdete na pokoje." Podívám se na všechny. "Když už to tady přetrpíte, máte v plánu se vrátit do starých kolejí?" Adam kroutil hlavou, že nechce a to samé i Ariel. "To nemůžu slíbit." Slizce se Tamara uchechtne. "Už kvůli dceři nechci." Dívá se do země Greig. "Je můj život a kvůli tomu zkurvenému svinstvu jí nemůžu vidět." Jeho slova mi vyrazila dech. Před nějakou tou minutou to byl drsňák a teď od něho člověk slyší, že myslí na dceru. Slova Kiri: Nesuď dle slupky, ale jádra - začíná dávat smysl. "Děkuji za spolupráci. Budu se těšit na náš další dýchánek tady v kruhu." Stoupnu si a zbytek mě následuje. Dokonce i Bill. Co se týče ho, připadám si čím dál víc ztracená. Odvedu ho na pokoj jako posledního a jdu za Kirou. "Tak jaké to bylo?"
"Kupodivu spolupracovali. I když jsem měla chvilku strach z Tamary. Chtěla mě, cituji: do pelíšku." Zatřepu se. Kira se zasměje. "Na ni pozor. Je to vypočítavá svině a co říkáš na Greiga?" Zvědavě se na mě zadívá. "Už chápu ty Tvoje vrstvy."
"Já věděla, že na to dojdeš." Usměje se. "Jaké jsou holky po naší směně?" Čekám na odpověď. "V pohodě, ale né tak já." Směje se od plic. "Proč?"
"Chci tady zůstat déle kvůli Billovi. Z jeho strany neprojevil aktivitu ani na terapii a chtěla bych něco zkusit." Poškrábu se na hlavě. "Ty jsi terapeut. Dělej jak myslíš." Spokojená s odpovědí odcházím chystat prášky. Když nadejde konec směny, domluvím se se střídajícím personálem, že tam zůstanu o něco déle, tak aby o mně věděli. Vezmu si knížku a mířím za Billem. Vždy, když mi bylo nejhůř, mi babička četla příběhy, aby mě myšlenkami odvedla na jiné místo a to chci zkusit i s Billem. Její příběhy mě vždy vtáhly do nového prosředí a já se mohla cítit svobodná a volná, jakoby žádné starosti nebyly a ani ta bolest, kterou jsem prožívala. Pootočím klíčkem u něho v zámku a opatrně vstoupím. Sedí pod oknem a dívá se na nebe a měsíc. Sednu si na postel a zapnu malé světýlko na zdi. "Mám tady knížku. Jmenuje se Milenium. Je to moje oblíbená knížka a chtěla bych, abychom si ji spolu přečetli a vpluli do jiného světa. Třeba se Ti zalíbí tak, jak mně." Řeknu jemně. Uvelebím se a otevřu ji na první kapitole, kde začnu číst: "Byla to každoročně se opakující událost. Muž obdarovaný květinou nyní slavil osmdesáté druhé narozeniny. Když obálka dorazila… ." Vím, že mě poslouchal, i když to nedal najevo. Prostě to vím.
Komentáře
Okomentovat