KAPITOLA 2

Po šesté hodině mi dojde zpráva, že je na cestě. Nachystám tedy skleničky, víno z lednice a chipsy. Jak ji znám, ještě donese domácí muffinky od maminky. Donesu to na zahradu, kde budeme válet ty naše kostry. Opět sedím venku a čekám, když v tom slyším zvonek. "Zahrada!" Zařvu ze židle, na které už zapouštím pro tento večer kořeny. "No vždyť joooo!" Zazní z poza branky a se zavrzáním pantů je otevře. "Co tak si jí promazat chuděru? Vrže jak když roztahuje nohy důchodkyně." Směje se. "Nepomlouvej mi ji, ano? Je to místo hlídacího psa. Branka aspoň nevyžaduje žrádlo, mazlení a vrčí stejně."
"Vole!" Zazní od Emily a sedne si na volnou židli, která je s polštářkem nachystána na ten její drobný zadek. "Tak už nalívej a na nic nečekej! Slina, vzpomínáš?" A opět ukazuje vodopád od úst. "Rozkaz, kapitáne." Podám jí skleničku a než doleji sobě, už ji nalepí k puse. "Brzda! První si snad přiťukneme, ne?" Mračím se na ni. Ani nemrkla, položila sklenku na stůl a poslušně čekala. "Tak je hodný mazlík." A nakloním k ní skleničku k přípitku. Vezme jí ze stolu a nakloní ji k mojí. "Tak na toho poskoka, kterého hledáš." Ťukneme si. "Dík." Necháme si tu chuť rozplynout v ústech a spokojeně se uvelebíme na židlích s obličejem plným blaha. "Něco mám v záloze." A hrábne do batohu. Vytáhne z něho krabičku plnou muffinků. "Ty nezklameš." Směji se, protože je to snad už jako tradice. "Já? Máti." Položí krabičku na stůl a lokne si. "Co budeš dělat, když nikoho nenajdeš?"
"Sama nevím. Zatím se snažím, co to jde." Pokrčí smutně rameny. "A už jsou tady? Nebo dojedou až zítra před koncertem?"
"Už lapí na hotelu. Ale co bude zítra, čert ví."
"No, co kdybych Ti pomohla vytáhnout trn z paty aspoň na zítra? Pokud nemají nějaké extra požadavky na poskoka." Přiložím skleničku k ústům a koutkem oka sleduji její reakci. "Počky, vážně bys to udělala?" Otočí se na mě s velikýma očima. "Ale jenom kvůli Tobě a výjimečně, protože nemám do čeho bych píchla."
"Já nevím jak Ti poděkovat!" Ječí radostí. "Líbání si nech v záloze." Usměji se. "No a teď mi hlavně řekni, co mě čeká?" Oblékám si mikinu. Už zachází slunce a trochu se ochladilo. "No, v první řadě zavolám Tristanovi, že aspoň na zítra je vystaráno." Nakloní se k batohu a hledá mobil. Než si to vyřídí, jdu rozsvítit zahradní osvětlení, abychom tady neseděly co nevidět po tmě. Rovnou to vezmu přes koupelnu, protože můj močák hlásí plný stav nádrže. Při návratu Emily sedí a její koutky jsou od ucha k uchu. Kdyby mohla, má je až kolem hlavy. "No, tak co to obnáší?" Nadhodím a už mi podává složku s papíry. "Tady je napsané, co je potřeba zítra zařídit a co už je naplánované." Vezmu ji do rukou. Po otevření si prohlídnu namátkově, co mě čeká a nemine. "Tak v 9 ráno mají být na interview v EmMusic? A já jim mám dělat ocásek. Oka"
"Opravdu Ti budu dlužit snad hrad!" Zazubí se a já zvednu oči od papírů. "Nezapomeň mi k tomu hradu sehnat služebnictvo. Uklízet to nebudu." Začneme se smát. Zbytek večera byl pohodový. Pozorování hvězd na obloze s vínem v ruce byl kouzelný. Měsíc krásně zářil a atmosféra díky němu byla jak z pohádky. Emily se konečně uklidnila a mohla si naplno vychutnat naši alkoholovou siestu.

Ze spánku mě vytrhl protivný tón budíku, který hvízdal na celou ložnici. Po včerejšku, co padla flaška vína, se vstávalo o to hůř. Vší silou hodím nohy z postele dolů. Kdybych mohla, tak se plazím jak had. Dopotácím se do koupelny a jdu hodit koupel. Stojím pod sprchou se zavřenýma očima a nechám po sobě téct vodu. Příjemná chvilka, která vzpruží po ránu a hned po ní je káva. Obleču se, nabalím si věci a hurá do hotelu. Dle instrukcí je odvoz domluvený, ale z nějakého důvodu potřebují mou přítomnost. Po cestě poslouchám Adele a při zavřených okýnkách upouštím svého nezkrotného draka zpěvu. Nikdy mi to nešlo, ale co uši neslyší, to je nebolí a mým to bylo naštěstí jedno. Cesta aspoň rychle utekla. Zaparkuji na hotelovém parkovišti a mířím si to rovnou do recepce. Dala jsem si na sobě záležet, abych neodstrašila lidi okolo po mé noční akci. Přijdu na recepci a rozhlédnu se kolem. Za pultem je pohledný mladý kluk. "Dobrý den, měla by zde být ubytovaná skupina od včerejška, ale bohužel jsem se zapomněla zeptat na jejich název. Mám jim dělat pro dnešek asistentku."
"Dobrý den. Jak se prosím jmenujete?"
"Amélie Agnello." Mladík se po pár klikáních na mě zpátky podívá. "Ano, je to tady. Za chvilku by měli být zde." Pokývnu hlavou a jdu si sednout do křesel, která jsou na tyto případy jako stvořená. Mladík mezitím bral telefon do rukou a můj zadek prožíval sedmé nebe při sednutí. Křesílko bylo měkké a člověk se do něho málem ponořil jak lžička do jogurtu. Po chvilce slyším hlasy. První spatřím ramenatého chlapíka, který má ramena jak já výšku a za ním následuje parta kluků. Jejich doprovod opět završuje ramenaté monstrum. Stoupnu si a vydám se jim naproti. "Zdravím, jmenuji se Amélie. Dneska Vám budu dělat asistenta neboli ocásek." Prohlédnu si je s úsměvem. Musím uznat, že by stáli za hřích. "Oh, ahoj. Já jsem Bill. Tohle je můj brácha Tom, Gustav a Georg." Pozdravil mě zbytek sborem. "Myslím, že se můžeme rovnou vydat na ten rozhovor, ne?" Vydám se bez nějakých keců okolo, rovnou z hotelu ven. Ani bych nevěřila, co se tady slezlo holek na podpisy. Byla to otázka minut, co jsem procházela, a teď je tu fronta jako když se mravenci slezou na cukru. Kluci poctivě rozdávali podpisy a selfie. Mně se aspoň naskytla možnost si je více prohlédnout a opravdu to nebyl špatný výhled. Nemusím litovat toho, že jsem to vzala, protože je se aspoň na co dívat. Vyhrabu mobil z kabelky a jdu psát Emily textovku. - - - Kdybych věděla o jaký materiál jde, tak bych Ti ušetřila den hledání. - - - Jenom co jsem zmáčkla šipku odeslat, kluci nasedali do auta. Hned jsem je následovala a sedla do svého. Jeden z vyhazovačů za mnou zamířil k autu. "Budeme potřebovat, abyste nás vedla." Než jsem stihla odpovědět, byl už u auta s kluky. "Okey, tak nejen ocásek, ale i mašinka k vláčku, super." Zapnu rádio a vyrážím.