Druhý
den přijdu na noční směnu. Obleču si uniformu a své věci si dám do
skříňky pod zámek. Dle personálu je to nutné. Nevím proč, když jsou
všichni pod zámkem. Dnešní noční mám na to, abych se zorientovala jak to
tady funguje a další ranní mám mít svou první terapii se skupinkou.
Kira je v kuchyňce a vaří si kávu. "Ahoj děvče, nechceš taky uvařit jeden hrnek, když už jsem v tom?"
"Určitě, děkuji." Otevřu lednici a dám si do ní svačinu. "Hned si Tě otestujeme jak to umíš s jehlou." ?rkne na mě Kira. "Kdo to bude?" Jdu si ke kávě, co mi uvařila. "Ida, ta starší ženská s tou řeznou ránou na krku." Při jejích slovech jsem si ji vybavila. Jizva nebyla vůbec pohledná. Jakoby to šil nějaký antitalent, co si neumí zavázat boty. Ona je jeden z těch, co tady být nechtějí, ale nemají na výběr. Soud jí určil podstoupit celou léčbu. Ani o den méně. "Dávka se jí bude snižovat, tak bude trochu živo." Odchází Kira k pultu s jehlami. Rukou mávne, ať jdu za ní. Nahlédneme do papírů, kolik milimetrů měla poslední dávku, abychom věděli na kolik to natáhnout. Kira vše nechala na mě a byla po mojí ruce, kdyby bylo potřeba zasáhnout. Zamíříme k jejím dveřím. Dnes mít večeři rozhodně nebude, protože by nic nejedla a v tom horším případě, by tady všechno pozvracela a rozpatlala po zdech. "Ahoj Ido, jmenuji se Mia a budu pro dnešek Tvoje víla s lektvarem." Mile se na ni usměji. "Nekecej ty děvko a píchej." Natahuje ruku s cukajícími svaly. "Ido, uklidni se. Buď na ni hodná nebo máš černý puntík a neuvidíš v pátek ten svůj díl cigaret." Zastane se mě Kira a výhružně se na ni podívá přes brýle. Ida se jenom zhnuseně zatváří a druhou rukou naznačí, že má ústa na zámek. Prstem proklepu stříkačku a místo vpichu jí ošetřím, než to projedou jehlou. Když se dostanu k píchnutí, Ida se slastně olízne. Její pohled značí, že to je to, co potřebovala. Svalí se na postel a ruce hodí za hlavu. Kira zvedne palec nahoru, že jsem to zvládla. Opět jí pomáhám s jídlem a chodím krmit některé pacienty, kteří jsou vyřízení tak, že jsou ve stavu nehybnosti a potřebují pomoct s navedením lžíce do úst. Ida dělala na pokoji rámus a zpívala si písně, které doprovázela kopáním do dveří. Poslední pokoj byl Billův. Odemknu zámek a pomalu vstoupím. "Ahoj, tak jsem zase tady." Řeknu jemně a položím misku s jeho jídlem na stolek. Bill je schoulený v rohu místnosti jako dítě, kterému se ubližuje. "Dneska tady opět chvilku posedím a opět Tě nebudu nutit jíst. Je to na Tobě. Na to jsou tady jiní, aby to do Tebe cpali." Prohlížím si ho, zda bude nějaký náznak kontaktu, ale nic. Ustelu mu postel, napustím prázdný hrnek s vodou a s nepořízenou odcházím pryč. V průběhu noci jsem ho byla kontrolovat. Ležel ve své posteli a spal. Vypadal tak nevinně. Tak bych ho chtěla pohladit přes ty jeho blond vlasy a říct, že to zvládne. Ida konečně taky usnula a její zpěv utichl. Zato Jason se ozval a hlavou mlátil o dveře s křikem, jak je nelidské je tam držet a ať mu konečně dáme jeho dávku. Po mé první noční a odevzdání směny se jdu ještě podívat na Billa. Pořád stejné místo a stejná poloha při jaké jsem ho viděla naposledy.
Odpoledne po spánku, který jsem strávila na sedačce, si sednu za stůl s jídlem. Zahledím se z okna a pozoruji ruch za okny. Při každém soustu zeleninového salátu přemýšlím, jak na Billa. Nějakým způsobem si ho musím získat. Důvěra je v tomto případě nutná, aby léčba byla účinná. Kdyby to bylo jednoduché jak s Timonem, který se léčit chce. Billa, dle slov Kiri, dovezl brácha. Jestli se cítí být zrazený nebo si uvědomuje chybu a stydí se za to? Těžko říct, když nikomu nic neřekne a jako stín obývá místnost, která mu byla udělena. Obléknu si montérky a jdu si vymalovat ložnici. Nachystám si kyblík se zelenou barvou a papírovou páskou, se kterou si vytvořím ornamenty na zdi. Barvou to přetřu na zeleno a pásku sundám. Doufám, že konečný výsledek bude dle mých představ. Pouštím si k tomu hudbu od Tokio Hotel, kterou jsem neposlouchala nějaký ten rok, ale stále mě chytá za srdce. Při pouštění starších desek, co mám schované, jsem se hned vrátila do doby, kdy byla jejich hudba mým středem vesmíru a Bill láskou mého srdce. Práce to byla na zbytek dne, ale bavilo mě to. Ráno mám ranní směnu a vyrážím do práce za mírného deště. Při odchodu si nabalím knížku, kterou mám v plánu použít. Po příchodu se v šatně potkám s jednou sestrou, která je na odchodu. Vidím ji poprvé a dle rozpisu, by měla být ze čtvrté směny. Její pohled mířený na mě je povýšený. Ani nepozdravila a s přísným pohledem, který si mě sjel jak rentgen od hlavy až k patě, odešla. Obleču se a jdu za Kirou. "Ta silnější ženská ze čtverky je kdo?"
"Už jsi potkala starou Rose?"
"To se tak tváří kysele pořád?"
"Dám ti radu, Mio. Drž se od ní dál. Je to zákeřná svině. Jakmile se začne lísat, utíkej!"
"Teď si děláš srandu, že?" Opřu se o pult, u kterého Kira sedí a zapisuje. Vážným pohledem se na mě podívá. "Nedělám. Ona je ten důvod proč tu máme tak málo sester. Na každého si vždy něco našla a jako noční můra pronásledovala, než to
dotyčný vzdal."
"Proč jí tedy nevyhodí?"
"To je právě kámen úrazu. Je jedna ruka s Wilsonovou." Zaboří se zpátky do papírů. Hlavu otočím směrem k pokojům a na chvilku se zahledím. Budu doufat, že starou Rose už nepotkám. Po klasické obchůzce zjistíme, že má Bill křeče a je ve stavu, kdy potřebuje dávku. Jdu nachystat injekci a mířím si to k němu. Je schoulený na zemi pod oknem. Poprvé se k němu přiblížím na vzdálenost dotyku. Vezmu mu ruku, která se třepe. Po hlavě mu stékají potůčky potu a zuby má zatnuté. Nevydal ani hlásku a vše dusil v sobě. Při vpichu do jeho ruky mi ukápla slza. Tak mi ho bylo líto. Normálně bych po odvedené práci odešla, ale nešlo to. Možná dělám chybu, ale vezmu jeho hlavu a položím si ji do klína. Pomalu ho hladím po vlasech. "Všechno bude dobré." Šeptám mu. Jak si prohlížím jeho tělo, všimnu si, že má modřiny na rukou, jako by ho někdo násilím držel a to samé pod krkem. Když se uklidnil, pomůžu mu do postele a odejdu. "Cos tam dělala?" Máchá rukama Kira. "Nemohla jsem ho tam nechat." Pokrčím rameny. "Holka, hlavně se nezamiluj."
"Blázníš?! Máme pomáhat? Máme. Snažím se mu pomoct." Kira kroutí hlavou: "Dělej jak myslíš."
"Děkuji." Odcházím se napít.
Kira je v kuchyňce a vaří si kávu. "Ahoj děvče, nechceš taky uvařit jeden hrnek, když už jsem v tom?"
"Určitě, děkuji." Otevřu lednici a dám si do ní svačinu. "Hned si Tě otestujeme jak to umíš s jehlou." ?rkne na mě Kira. "Kdo to bude?" Jdu si ke kávě, co mi uvařila. "Ida, ta starší ženská s tou řeznou ránou na krku." Při jejích slovech jsem si ji vybavila. Jizva nebyla vůbec pohledná. Jakoby to šil nějaký antitalent, co si neumí zavázat boty. Ona je jeden z těch, co tady být nechtějí, ale nemají na výběr. Soud jí určil podstoupit celou léčbu. Ani o den méně. "Dávka se jí bude snižovat, tak bude trochu živo." Odchází Kira k pultu s jehlami. Rukou mávne, ať jdu za ní. Nahlédneme do papírů, kolik milimetrů měla poslední dávku, abychom věděli na kolik to natáhnout. Kira vše nechala na mě a byla po mojí ruce, kdyby bylo potřeba zasáhnout. Zamíříme k jejím dveřím. Dnes mít večeři rozhodně nebude, protože by nic nejedla a v tom horším případě, by tady všechno pozvracela a rozpatlala po zdech. "Ahoj Ido, jmenuji se Mia a budu pro dnešek Tvoje víla s lektvarem." Mile se na ni usměji. "Nekecej ty děvko a píchej." Natahuje ruku s cukajícími svaly. "Ido, uklidni se. Buď na ni hodná nebo máš černý puntík a neuvidíš v pátek ten svůj díl cigaret." Zastane se mě Kira a výhružně se na ni podívá přes brýle. Ida se jenom zhnuseně zatváří a druhou rukou naznačí, že má ústa na zámek. Prstem proklepu stříkačku a místo vpichu jí ošetřím, než to projedou jehlou. Když se dostanu k píchnutí, Ida se slastně olízne. Její pohled značí, že to je to, co potřebovala. Svalí se na postel a ruce hodí za hlavu. Kira zvedne palec nahoru, že jsem to zvládla. Opět jí pomáhám s jídlem a chodím krmit některé pacienty, kteří jsou vyřízení tak, že jsou ve stavu nehybnosti a potřebují pomoct s navedením lžíce do úst. Ida dělala na pokoji rámus a zpívala si písně, které doprovázela kopáním do dveří. Poslední pokoj byl Billův. Odemknu zámek a pomalu vstoupím. "Ahoj, tak jsem zase tady." Řeknu jemně a položím misku s jeho jídlem na stolek. Bill je schoulený v rohu místnosti jako dítě, kterému se ubližuje. "Dneska tady opět chvilku posedím a opět Tě nebudu nutit jíst. Je to na Tobě. Na to jsou tady jiní, aby to do Tebe cpali." Prohlížím si ho, zda bude nějaký náznak kontaktu, ale nic. Ustelu mu postel, napustím prázdný hrnek s vodou a s nepořízenou odcházím pryč. V průběhu noci jsem ho byla kontrolovat. Ležel ve své posteli a spal. Vypadal tak nevinně. Tak bych ho chtěla pohladit přes ty jeho blond vlasy a říct, že to zvládne. Ida konečně taky usnula a její zpěv utichl. Zato Jason se ozval a hlavou mlátil o dveře s křikem, jak je nelidské je tam držet a ať mu konečně dáme jeho dávku. Po mé první noční a odevzdání směny se jdu ještě podívat na Billa. Pořád stejné místo a stejná poloha při jaké jsem ho viděla naposledy.
Odpoledne po spánku, který jsem strávila na sedačce, si sednu za stůl s jídlem. Zahledím se z okna a pozoruji ruch za okny. Při každém soustu zeleninového salátu přemýšlím, jak na Billa. Nějakým způsobem si ho musím získat. Důvěra je v tomto případě nutná, aby léčba byla účinná. Kdyby to bylo jednoduché jak s Timonem, který se léčit chce. Billa, dle slov Kiri, dovezl brácha. Jestli se cítí být zrazený nebo si uvědomuje chybu a stydí se za to? Těžko říct, když nikomu nic neřekne a jako stín obývá místnost, která mu byla udělena. Obléknu si montérky a jdu si vymalovat ložnici. Nachystám si kyblík se zelenou barvou a papírovou páskou, se kterou si vytvořím ornamenty na zdi. Barvou to přetřu na zeleno a pásku sundám. Doufám, že konečný výsledek bude dle mých představ. Pouštím si k tomu hudbu od Tokio Hotel, kterou jsem neposlouchala nějaký ten rok, ale stále mě chytá za srdce. Při pouštění starších desek, co mám schované, jsem se hned vrátila do doby, kdy byla jejich hudba mým středem vesmíru a Bill láskou mého srdce. Práce to byla na zbytek dne, ale bavilo mě to. Ráno mám ranní směnu a vyrážím do práce za mírného deště. Při odchodu si nabalím knížku, kterou mám v plánu použít. Po příchodu se v šatně potkám s jednou sestrou, která je na odchodu. Vidím ji poprvé a dle rozpisu, by měla být ze čtvrté směny. Její pohled mířený na mě je povýšený. Ani nepozdravila a s přísným pohledem, který si mě sjel jak rentgen od hlavy až k patě, odešla. Obleču se a jdu za Kirou. "Ta silnější ženská ze čtverky je kdo?"
"Už jsi potkala starou Rose?"
"To se tak tváří kysele pořád?"
"Dám ti radu, Mio. Drž se od ní dál. Je to zákeřná svině. Jakmile se začne lísat, utíkej!"
"Teď si děláš srandu, že?" Opřu se o pult, u kterého Kira sedí a zapisuje. Vážným pohledem se na mě podívá. "Nedělám. Ona je ten důvod proč tu máme tak málo sester. Na každého si vždy něco našla a jako noční můra pronásledovala, než to
dotyčný vzdal."
"Proč jí tedy nevyhodí?"
"To je právě kámen úrazu. Je jedna ruka s Wilsonovou." Zaboří se zpátky do papírů. Hlavu otočím směrem k pokojům a na chvilku se zahledím. Budu doufat, že starou Rose už nepotkám. Po klasické obchůzce zjistíme, že má Bill křeče a je ve stavu, kdy potřebuje dávku. Jdu nachystat injekci a mířím si to k němu. Je schoulený na zemi pod oknem. Poprvé se k němu přiblížím na vzdálenost dotyku. Vezmu mu ruku, která se třepe. Po hlavě mu stékají potůčky potu a zuby má zatnuté. Nevydal ani hlásku a vše dusil v sobě. Při vpichu do jeho ruky mi ukápla slza. Tak mi ho bylo líto. Normálně bych po odvedené práci odešla, ale nešlo to. Možná dělám chybu, ale vezmu jeho hlavu a položím si ji do klína. Pomalu ho hladím po vlasech. "Všechno bude dobré." Šeptám mu. Jak si prohlížím jeho tělo, všimnu si, že má modřiny na rukou, jako by ho někdo násilím držel a to samé pod krkem. Když se uklidnil, pomůžu mu do postele a odejdu. "Cos tam dělala?" Máchá rukama Kira. "Nemohla jsem ho tam nechat." Pokrčím rameny. "Holka, hlavně se nezamiluj."
"Blázníš?! Máme pomáhat? Máme. Snažím se mu pomoct." Kira kroutí hlavou: "Dělej jak myslíš."
"Děkuji." Odcházím se napít.
Komentáře
Okomentovat