KAPITOLA 1
Sny.
Kdo by je neměl? Někomu se plní a někdo je má napsané na seznamu přání
propiskou, která časem vybledne a na papíru, který zežloutne. Jde o
štěstí nebo o to, jak se člověk snaží tomu snu jít naproti? Či touha,
která vede ke splnění? Velké či malé sny, je to jedno, protože i
maličkost dokáže udělat radost a změnit život. Někdy ovlivní život i
špatné věci a je na nás, jak se osudu postavíme
a zda podlehneme tomu, kam nás to vede. Někdy stačí mít kolem sebe
bublinu, ve které se cítíme být tím, kým jsme. Stačí i představa a hned
je člověk šťastnější. Zavřít se do bubliny snů, být jednorožcem s
barevnou hřívou a být jenom tím, kam nás táhnou sny, touha, přání. Měla
jsem období, kdy to bylo těžké. Myšlenky na smrt a na to, že na světě
trpím byly silnější, jak vůle žít. Můj život byl jeden velkej průser, až
do doby, kdy si mě našla má bublina.
Svítí slunce a jeho paprsky příjemně hřejí. Vůně čerstvého jarního vzduchu, který je provoněný kvetoucími stromy, rostlinami a obohacen o zpěv ptáků, hladí po duši. Sedím na své oblíbené proutěné židli, která je natočena ke slunci. Na stolku mám kávu a v pravé ruce svírám cigaretu, se kterou si vychutnám odpolední relax po práci. Nechávám se unášet klidem a snažím se na nic nemyslet. Aspoň na chvíli mít prázdnou hlavu bez myšlenek. Dlouho mi to však nevydrží. Mé myšlenkové nic nedělání přeruší melodie telefonu. Proklínám sama sebe, že mě nenapadlo vypnout zvuky. Zvednu ho ze stolku. Emily, moje druhá polovička, se kterou jsem vyrůstala a myslím, že i zestárnu. "Hlásím se do služby, kapitáne." Zazní z mé strany. "Kapitán bere na vědomí. Co děláš?"
"Popravdě? Konečně chvilku nic. Sedím, kouřím a rozjímám."
"A můžu se stavit na kavčo, Ty nic nedělání?" "Nemůžeš, ale Ty stejně přijdeš." pousměji se. "To víš, že jo! Za chvilku jsem u Tebe. Konec hovoru poručíku!" A položí to. Emily je člověk, který dělá práci brouka Pytlíka. Oběma je nám 26 a snažíme se tvrdě pracovat. Já jako asistentka ředitele jedné firmy a ona jako organizátor akcí. U ní je jedna výhoda a to ta, že člověk s ní má co chvíli zadarmo vstup na úžasné akce a koncerty. I když s mým pracovním vytížením to zas tak často není. Jako asistentka dělám ocásek ředitelovi snad všude, kam se hne. Ale aspoň mám co dělat a nejsem sama. Nikoho nemám a ani nehledám. Chci být takový volný pták, který si vyletí, kdy potřebuje. No dobrá, nevyletí, protože na dovolené nebyl ani nepamatuje a tak bych chtěla někam vyrazit. Jdu uvařit Emily kávu, kterou ji rovnou donesu na zahrádku. Ta, jak slíbila, po chvilce otevře se zavrzáním branku a moje lady vkročí dovnitř. "Co nedřeš? Je pátek, ne?" Zapálím si. "A co, že Ty neděláš ocásek, krasavico?" Hodí si ruce v bok. "Já se ptala první, hvězdo. Patrik má výročí s Margaretou a proto mě propustil dřív. Jedou na víkend do Rakouska, tak ho mám po x-týdnech volný. Jupííííí!" Začnu radostně mávat rukama. "Z mé strany - dneska nikdo nehraje, skoro nic nechce, ale na zítra je tu akce. Je kolem toho lítání, jak kdyby měla přijít apokalypsa."
"Tak zas to asi tak žhavé nebude, když tu sedíš a piješ kávu." Uchechtnu se. "Hahaha, vtipné. Sháním nějakou výpomoc pro kluky či nějakého asistenta. Ten jejich měl nehodu. A taky potřebuji chvíli oddych, no ne?" Mrkne na mě. "To víš, že jo! Akorát jednu věc nechápu, proč Ty? To nemají kolem sebe dost lidí na to, aby někoho sehnali?"
"Spíš není nikdo, kdo by se jim chtěl věnovat nejen tady, ale i do doby, než se jim uzdraví asistent."
"Jo tááák. A to jsou tak hrozní nebo to nikdo nechce kvůli náročnosti?"
"Spíš je v tom více faktorů. Jak čas, tak i to, že dotyčný musí odcestovat s kluky do Berlína na nějaký ten pátek. A to už se né každému zamlouvá."
"Sice je v tom pořád háček, co nechápu, ale budiž. Stále tedy nikoho nemáš?"
"Ne, každý už má nějakou rodinu, od které se jí nechce a nebo práci, kterou nechce opustit."
"Hmm, tak to Ti nezávidím. Nedáš si víno na odlehčenou?"
"Ani nevíš, jak bych ráda, ale ještě musím řídit. Už mi teče slina, jenom cos to řekla." A rukou naznačí od úst tekoucí vodopád. "A večer budeš mít čas na sklenku?"
"Noooo, to bych mohla, pokud Erik nezatouží po nějaké té romantice." Začne se smát. "A i kdyby, víno je přednější." Řekneme jednohlasně a při tom si plácneme. "Čekám Tě tedy večer, kapitáne." Mrknu na ni a ona vydá zpáteční signál. Po půl hodině Emily vstane a kopne do sebe zbytek kávy. "Hlášení přijato a akceptováno. Dám ještě vědět, jak to stíhám, okey?"
"Okey. Tak zatím a moc se mi pracovně nezruš." Kárám jí prstem na dálku. "Neměj obavy." Pošle mi pusu a odejde. Já se zpátky uvelebím v mém královském trůnu, zavřu oči a relaxuji. Počkat! Vypnu zvuky, zavřu oči a konečně relaxuji.
Svítí slunce a jeho paprsky příjemně hřejí. Vůně čerstvého jarního vzduchu, který je provoněný kvetoucími stromy, rostlinami a obohacen o zpěv ptáků, hladí po duši. Sedím na své oblíbené proutěné židli, která je natočena ke slunci. Na stolku mám kávu a v pravé ruce svírám cigaretu, se kterou si vychutnám odpolední relax po práci. Nechávám se unášet klidem a snažím se na nic nemyslet. Aspoň na chvíli mít prázdnou hlavu bez myšlenek. Dlouho mi to však nevydrží. Mé myšlenkové nic nedělání přeruší melodie telefonu. Proklínám sama sebe, že mě nenapadlo vypnout zvuky. Zvednu ho ze stolku. Emily, moje druhá polovička, se kterou jsem vyrůstala a myslím, že i zestárnu. "Hlásím se do služby, kapitáne." Zazní z mé strany. "Kapitán bere na vědomí. Co děláš?"
"Popravdě? Konečně chvilku nic. Sedím, kouřím a rozjímám."
"A můžu se stavit na kavčo, Ty nic nedělání?" "Nemůžeš, ale Ty stejně přijdeš." pousměji se. "To víš, že jo! Za chvilku jsem u Tebe. Konec hovoru poručíku!" A položí to. Emily je člověk, který dělá práci brouka Pytlíka. Oběma je nám 26 a snažíme se tvrdě pracovat. Já jako asistentka ředitele jedné firmy a ona jako organizátor akcí. U ní je jedna výhoda a to ta, že člověk s ní má co chvíli zadarmo vstup na úžasné akce a koncerty. I když s mým pracovním vytížením to zas tak často není. Jako asistentka dělám ocásek ředitelovi snad všude, kam se hne. Ale aspoň mám co dělat a nejsem sama. Nikoho nemám a ani nehledám. Chci být takový volný pták, který si vyletí, kdy potřebuje. No dobrá, nevyletí, protože na dovolené nebyl ani nepamatuje a tak bych chtěla někam vyrazit. Jdu uvařit Emily kávu, kterou ji rovnou donesu na zahrádku. Ta, jak slíbila, po chvilce otevře se zavrzáním branku a moje lady vkročí dovnitř. "Co nedřeš? Je pátek, ne?" Zapálím si. "A co, že Ty neděláš ocásek, krasavico?" Hodí si ruce v bok. "Já se ptala první, hvězdo. Patrik má výročí s Margaretou a proto mě propustil dřív. Jedou na víkend do Rakouska, tak ho mám po x-týdnech volný. Jupííííí!" Začnu radostně mávat rukama. "Z mé strany - dneska nikdo nehraje, skoro nic nechce, ale na zítra je tu akce. Je kolem toho lítání, jak kdyby měla přijít apokalypsa."
"Tak zas to asi tak žhavé nebude, když tu sedíš a piješ kávu." Uchechtnu se. "Hahaha, vtipné. Sháním nějakou výpomoc pro kluky či nějakého asistenta. Ten jejich měl nehodu. A taky potřebuji chvíli oddych, no ne?" Mrkne na mě. "To víš, že jo! Akorát jednu věc nechápu, proč Ty? To nemají kolem sebe dost lidí na to, aby někoho sehnali?"
"Spíš není nikdo, kdo by se jim chtěl věnovat nejen tady, ale i do doby, než se jim uzdraví asistent."
"Jo tááák. A to jsou tak hrozní nebo to nikdo nechce kvůli náročnosti?"
"Spíš je v tom více faktorů. Jak čas, tak i to, že dotyčný musí odcestovat s kluky do Berlína na nějaký ten pátek. A to už se né každému zamlouvá."
"Sice je v tom pořád háček, co nechápu, ale budiž. Stále tedy nikoho nemáš?"
"Ne, každý už má nějakou rodinu, od které se jí nechce a nebo práci, kterou nechce opustit."
"Hmm, tak to Ti nezávidím. Nedáš si víno na odlehčenou?"
"Ani nevíš, jak bych ráda, ale ještě musím řídit. Už mi teče slina, jenom cos to řekla." A rukou naznačí od úst tekoucí vodopád. "A večer budeš mít čas na sklenku?"
"Noooo, to bych mohla, pokud Erik nezatouží po nějaké té romantice." Začne se smát. "A i kdyby, víno je přednější." Řekneme jednohlasně a při tom si plácneme. "Čekám Tě tedy večer, kapitáne." Mrknu na ni a ona vydá zpáteční signál. Po půl hodině Emily vstane a kopne do sebe zbytek kávy. "Hlášení přijato a akceptováno. Dám ještě vědět, jak to stíhám, okey?"
"Okey. Tak zatím a moc se mi pracovně nezruš." Kárám jí prstem na dálku. "Neměj obavy." Pošle mi pusu a odejde. Já se zpátky uvelebím v mém královském trůnu, zavřu oči a relaxuji. Počkat! Vypnu zvuky, zavřu oči a konečně relaxuji.
Komentáře
Okomentovat