"To
zvládneme." chytne mě za ruce a táhne mě na led. Přidržuji se mantinelu
a mám strach se pustit. "Musíš ten strach překonat." směje se mi, jak
jsem přikrčená a podlamují se mi nohy. "Tobě se to řekne." s
nadzvednutým obočím se na něho podívám. "Dej mi chvilku, musím se s tím
nějak seznámit." snažím se o to, aby mě nohy začaly aspoň trochu
poslouchat. Bill kolem mě krouží jako sup. "Dej mi ruce a já ti pomůžu."
"Ne, díky… ."
"Prosím." jeho očím nejde odolat. "Okey." Podá mi jeho ruce a já se ho neohrabaně chytnu, ale stále se jistím zadkem opřeným o mantinel. Bill kolem mě kroužil, zpíval si a blbnul. Tolik zábavy jsem snad ještě nezažila a myslím si, že můj zadek bude hrát všemi barvami. Bill měl se mnou trpělivost a snažil se mě to naučit aspoň trochu. Díky němu jsem zvládla objet asi po hodině kolečko, aniž bych se rozplácla na ledě. "Vidíš, já věděl, že to zvládneš."
"Ale dalo to práce a neříkej, že ne." hodím po něm očkem. "Trošku. Dáme si něco na zahřátí?"
"Určitě, už po tom toužím." hodím slastný výraz. Sedneme si na jednu z mnoha laviček, které byly dokola a Bill začne hrabat v jeho kabely. Najednou vytáhne dvě malé termosky. "Dáš si čaj nebo kávu." Překvapeně sleduji stříbrné věci v jeho rukou. "Ty jsi opravdu připravený… Kávu, děkuji." Otevře jednu a dívá se co v ní je. Potom vezme vršek a nalije mi ji. On si mezitím nalije čaj a spokojeně se na sebe usmějeme. "Jak to, že tady nikdo není?" prohlédnu si prázdnou halu. "Protože jsem to nechal rezervovat jenom pro nás dva."
"Bille, to nebylo… ."
"Mio, ani nevíš jak jsem ti vděčný za to, co jsi pro mě udělala. Hodně mi pomohlo cítit tvou podporu při tom všem." dívá se do země. "Chci ti to aspoň nějak vrátit." jeho oči se podívají do těch mých. "Mně stačí, když vím, že jsi čistý a šťastný."
"Akorát mi vrtá jedna věc hlavou."
"Jaká?" čekám co z něho vypadne. "Proč já, když jich bylo na oddělení tolik, co by to taky uvítali."
"Nech to tak, Billy."
"Ne, prosím, řekni." Chvilku pozoruji osvětlení nad námi. "Bylo mi tehdy čtrnáct či patnáct let, když jsem poprvé slyšela Vaši hudbu. Ty jsi měl ještě ten upíří účes a Tom ty dlouhé dredy. Najednou jste se stali součástí mého světa. Plakáty všude po zdech a každý den dokola hrály vaše písničky v mém pokoji. Přijde ti to možná směšné, ale já se do tebe zamilovala a stal ses mým předmětem snů. Při mém těžkém období, kdy nevlastní otec chlastal první ligu a matka s ním nedokázala nic udělat, si začal vybíjet svou zlost na nás dvou. Nikdy jsme nic neudělaly dobře a když už, tak to bylo špatně. V té době jsem se musela naučit používat maku-up, abych skryla modřiny na obličeji a nepoutala pozornost, protože jsme z něho měly strach. Při tom všem mě nad vodou držela Vaše hudba a ty. Když mi bylo nejhůř, zavřela jsem oči a snila o tom, že se objímáme a silně tiskneme k sobě a utěšuješ mě slovy, že bude líp. Ze dne na den se ze mě stala holka, která je bez matky. Umlátil ji k smrti a můj svět se uzavřel. Vzala si mě k sobě babička a ta, aby mi odlehčila, čítávala příběhy, při kterých jsem se necítila tak sama. Neustále mi ve sluchátkách hrála vaše hudba a konejšila jsem se tím, že jsi to taky neměl jednoduché a stojíš pevně na nohou. Proto jsem ti chtěla pomoct, protože jsem ti hodně dlužila, i když jsi o tom nevěděl." podívám se mu do tváře. "Když jsem zjistila, že vás týrá, nechtěla jsem to nechat jenom tak. Měla jsem strach hluboko uvnitř, že někomu ublíží natolik… že to nebude možné vrátit. Když mě Tamara zmlátila, nebylo tak těžké se vrátit do práce i přes tu bolest, protože jsem na to byla zvyklá mít zatnuté zuby. Tady máš můj příběh." Najednou položí čaj vedle sebe a silně mě stiskne v objetí. "Tohle jsem měl udělat už dávno." zašeptal.
Domů jsem si nakonec vzala taxik. Bill měl nějaké povinnosti a já ho nechtěla zdržovat. Po dobu, co jsem mu řekla ve zkratce o mém životě, se ke mně choval jinak. Více přátelštěji a byl uvolněnější. Uložím se do postele a usínám s úsměvem na tváři. Ráno volám Mateovi ohledně Belly. Vytočím jeho číslo a čekám, až to zvedne. "Mio?"
"Ahoj, nevíš jak to vypadá s Bellou?"
"Mio, to bylo naposledy, co jsi někoho odvezla z kliniky bez mého souhlasu!" zarazí mě jeho tón hlasu. "Měla vysoké horečky a … ."
" Je nezletilá a mohli jsme mít problémy."
"Tady šlo o život!"
"Já to vím, ale předpisům je to jedno, Mio!" Cítím, jak ve mně roste vztek. "To mi chceš říct, že by bylo lepší jí nechat ležet a čekat?"
"Předpisy… ."
"Běž doprdele s těmi tvými předpisy. Neodpustila bych si, kdyby mi umřela, Mateo! Klidně mě potrestej, strhni mi peníze z výplaty, ale udělala bych to znovu, to mi věř." Na druhém konci bylo hrobové ticho. "Jsem rád, že si stojíš za tím, co děláš, Mio." a zavěsil. To proč jsem mu však volala, mi neřekl. Obleču se a vydám se za Bellou osobně. Po cestě jí koupím sadu na výrobu náramků, aby se mohla zabavit. Všechny kuličky a doplňky sesypu do jedné krabičky a těším se, až ji uvidím. Když dojdu na oddělení, kde jsem jí odevzdala, vidím její matku, která se hroutí k zemi a doktor jí přidržuje. V záchvatu pláče se nemohla udržet na nohou. "Bello, ne… ." zašeptám. Po tváři mi stéká slza a hrudník se mi svírá bolestí. Krabička, kterou svíraly mé ruce, spadne na zem a korálky se rozkutálejí po celé chodbě. Vybavím si to drobné třesoucí se tělíčko. Její hezkou tvářičku, která měla běhat po venku a těšit se ze života s úsměvem na tváři. Složím se mezi korálky na zemi a sleduji její matku, kterou obletovaly sestry, protože omdlela. Doktor přijde zamnou a položí mi ruku na rameno: "Vy jste příbuzná?"
"Včéra jsem ji přivezla... Jsem sestra na klinice Hope." řeknu s knedlíkem v krku a tváří od slz. "Je mi to líto, ale bylo už pozdě. Její tělo po náporu drog, zánětu a těhotenství, nedokázalo pracovat a srdíčko to neutáhlo."
"Vždyť jí bylo teprve 12, proboha." zašeptám. Přiblížím se pomalu k její matce. Když se vzpamatuje, kleknu si k ní na zem a silně jí obejmu. Potřebuje cítit oporu. Na noční sedím za stolkem a míchám si hrnek s kávou. Dívám se na to, jak lžička víří černou tekutinu a vytváří vlny. V mých očí se tvoří slzy bolestí. Život je krutý a nespravedlivý. Děti by trpět neměly. Andrea přijde a neslyšně mě pozoruje. "Potřebuješ něco?" utřu si slzy a podívám se na ni. "Máte dojít do kanceláře."
"Mateo je ještě tady?"
"Teď přišel."
"Dobře." těžce se zvednu a mířím si to k němu. Procházím uličkou vánočních ozdob a cítím se k ničemu. Vejdu dovnitř bez zaklepání. Mateo se ke mně ihned nahrne a silně mě k sobě přitiskne. "Je to hrozné, co se stalo."
"Kdyby jsi viděl její matku… bylo to tak hrozné… ." pláču. "Věřím… ." podívá se na mě a prstem setře proud stékajících slz. Zahledí se mi do očí a nečekaně mě políbí. Pomalu a lehce se jeho rty dotknou těch mých. Neucuknu a polibek mu opětuji. Po nějakém hluku, který se ozval z chodby, procitnu. "Musím jít." otočím se na patě a rozhozená tím, co se právě stalo, jdu na chodbu. Andrea rozbila sklenici s dezinfekcí, která se všude roztekla. "Promiňte, já nechtěla. Omlouvám se."
"Andreo, v pořádku, nic se nestalo. Jestli jsi v pořádku ty, je to v pohodě." v tom vidím jak jí s ruky odkapává krev. "Andreo, ty sis pořezala ruku?"
"Ne, nepořezala… ." zvedne ruce, že je má v pořádku. "Bože, já to necítila." překvapeně si ji prohlíží. "Na zem se teď vykašly a běž okamžitě na ošetřovnu." Jenom co se tam vydá, ihned jí následuji. Její rána je hluboká a hodně krvácí. "Andreo, musím to hned zašit, zvládneš to?"
"Pokud je to nutné?"
"Je."
"Tak do toho. Svěřím se Vám do rukou." hlavu odvrátí od poranění. Já beru jehlu, nit a jdu na to.
"Ne, díky… ."
"Prosím." jeho očím nejde odolat. "Okey." Podá mi jeho ruce a já se ho neohrabaně chytnu, ale stále se jistím zadkem opřeným o mantinel. Bill kolem mě kroužil, zpíval si a blbnul. Tolik zábavy jsem snad ještě nezažila a myslím si, že můj zadek bude hrát všemi barvami. Bill měl se mnou trpělivost a snažil se mě to naučit aspoň trochu. Díky němu jsem zvládla objet asi po hodině kolečko, aniž bych se rozplácla na ledě. "Vidíš, já věděl, že to zvládneš."
"Ale dalo to práce a neříkej, že ne." hodím po něm očkem. "Trošku. Dáme si něco na zahřátí?"
"Určitě, už po tom toužím." hodím slastný výraz. Sedneme si na jednu z mnoha laviček, které byly dokola a Bill začne hrabat v jeho kabely. Najednou vytáhne dvě malé termosky. "Dáš si čaj nebo kávu." Překvapeně sleduji stříbrné věci v jeho rukou. "Ty jsi opravdu připravený… Kávu, děkuji." Otevře jednu a dívá se co v ní je. Potom vezme vršek a nalije mi ji. On si mezitím nalije čaj a spokojeně se na sebe usmějeme. "Jak to, že tady nikdo není?" prohlédnu si prázdnou halu. "Protože jsem to nechal rezervovat jenom pro nás dva."
"Bille, to nebylo… ."
"Mio, ani nevíš jak jsem ti vděčný za to, co jsi pro mě udělala. Hodně mi pomohlo cítit tvou podporu při tom všem." dívá se do země. "Chci ti to aspoň nějak vrátit." jeho oči se podívají do těch mých. "Mně stačí, když vím, že jsi čistý a šťastný."
"Akorát mi vrtá jedna věc hlavou."
"Jaká?" čekám co z něho vypadne. "Proč já, když jich bylo na oddělení tolik, co by to taky uvítali."
"Nech to tak, Billy."
"Ne, prosím, řekni." Chvilku pozoruji osvětlení nad námi. "Bylo mi tehdy čtrnáct či patnáct let, když jsem poprvé slyšela Vaši hudbu. Ty jsi měl ještě ten upíří účes a Tom ty dlouhé dredy. Najednou jste se stali součástí mého světa. Plakáty všude po zdech a každý den dokola hrály vaše písničky v mém pokoji. Přijde ti to možná směšné, ale já se do tebe zamilovala a stal ses mým předmětem snů. Při mém těžkém období, kdy nevlastní otec chlastal první ligu a matka s ním nedokázala nic udělat, si začal vybíjet svou zlost na nás dvou. Nikdy jsme nic neudělaly dobře a když už, tak to bylo špatně. V té době jsem se musela naučit používat maku-up, abych skryla modřiny na obličeji a nepoutala pozornost, protože jsme z něho měly strach. Při tom všem mě nad vodou držela Vaše hudba a ty. Když mi bylo nejhůř, zavřela jsem oči a snila o tom, že se objímáme a silně tiskneme k sobě a utěšuješ mě slovy, že bude líp. Ze dne na den se ze mě stala holka, která je bez matky. Umlátil ji k smrti a můj svět se uzavřel. Vzala si mě k sobě babička a ta, aby mi odlehčila, čítávala příběhy, při kterých jsem se necítila tak sama. Neustále mi ve sluchátkách hrála vaše hudba a konejšila jsem se tím, že jsi to taky neměl jednoduché a stojíš pevně na nohou. Proto jsem ti chtěla pomoct, protože jsem ti hodně dlužila, i když jsi o tom nevěděl." podívám se mu do tváře. "Když jsem zjistila, že vás týrá, nechtěla jsem to nechat jenom tak. Měla jsem strach hluboko uvnitř, že někomu ublíží natolik… že to nebude možné vrátit. Když mě Tamara zmlátila, nebylo tak těžké se vrátit do práce i přes tu bolest, protože jsem na to byla zvyklá mít zatnuté zuby. Tady máš můj příběh." Najednou položí čaj vedle sebe a silně mě stiskne v objetí. "Tohle jsem měl udělat už dávno." zašeptal.
Domů jsem si nakonec vzala taxik. Bill měl nějaké povinnosti a já ho nechtěla zdržovat. Po dobu, co jsem mu řekla ve zkratce o mém životě, se ke mně choval jinak. Více přátelštěji a byl uvolněnější. Uložím se do postele a usínám s úsměvem na tváři. Ráno volám Mateovi ohledně Belly. Vytočím jeho číslo a čekám, až to zvedne. "Mio?"
"Ahoj, nevíš jak to vypadá s Bellou?"
"Mio, to bylo naposledy, co jsi někoho odvezla z kliniky bez mého souhlasu!" zarazí mě jeho tón hlasu. "Měla vysoké horečky a … ."
" Je nezletilá a mohli jsme mít problémy."
"Tady šlo o život!"
"Já to vím, ale předpisům je to jedno, Mio!" Cítím, jak ve mně roste vztek. "To mi chceš říct, že by bylo lepší jí nechat ležet a čekat?"
"Předpisy… ."
"Běž doprdele s těmi tvými předpisy. Neodpustila bych si, kdyby mi umřela, Mateo! Klidně mě potrestej, strhni mi peníze z výplaty, ale udělala bych to znovu, to mi věř." Na druhém konci bylo hrobové ticho. "Jsem rád, že si stojíš za tím, co děláš, Mio." a zavěsil. To proč jsem mu však volala, mi neřekl. Obleču se a vydám se za Bellou osobně. Po cestě jí koupím sadu na výrobu náramků, aby se mohla zabavit. Všechny kuličky a doplňky sesypu do jedné krabičky a těším se, až ji uvidím. Když dojdu na oddělení, kde jsem jí odevzdala, vidím její matku, která se hroutí k zemi a doktor jí přidržuje. V záchvatu pláče se nemohla udržet na nohou. "Bello, ne… ." zašeptám. Po tváři mi stéká slza a hrudník se mi svírá bolestí. Krabička, kterou svíraly mé ruce, spadne na zem a korálky se rozkutálejí po celé chodbě. Vybavím si to drobné třesoucí se tělíčko. Její hezkou tvářičku, která měla běhat po venku a těšit se ze života s úsměvem na tváři. Složím se mezi korálky na zemi a sleduji její matku, kterou obletovaly sestry, protože omdlela. Doktor přijde zamnou a položí mi ruku na rameno: "Vy jste příbuzná?"
"Včéra jsem ji přivezla... Jsem sestra na klinice Hope." řeknu s knedlíkem v krku a tváří od slz. "Je mi to líto, ale bylo už pozdě. Její tělo po náporu drog, zánětu a těhotenství, nedokázalo pracovat a srdíčko to neutáhlo."
"Vždyť jí bylo teprve 12, proboha." zašeptám. Přiblížím se pomalu k její matce. Když se vzpamatuje, kleknu si k ní na zem a silně jí obejmu. Potřebuje cítit oporu. Na noční sedím za stolkem a míchám si hrnek s kávou. Dívám se na to, jak lžička víří černou tekutinu a vytváří vlny. V mých očí se tvoří slzy bolestí. Život je krutý a nespravedlivý. Děti by trpět neměly. Andrea přijde a neslyšně mě pozoruje. "Potřebuješ něco?" utřu si slzy a podívám se na ni. "Máte dojít do kanceláře."
"Mateo je ještě tady?"
"Teď přišel."
"Dobře." těžce se zvednu a mířím si to k němu. Procházím uličkou vánočních ozdob a cítím se k ničemu. Vejdu dovnitř bez zaklepání. Mateo se ke mně ihned nahrne a silně mě k sobě přitiskne. "Je to hrozné, co se stalo."
"Kdyby jsi viděl její matku… bylo to tak hrozné… ." pláču. "Věřím… ." podívá se na mě a prstem setře proud stékajících slz. Zahledí se mi do očí a nečekaně mě políbí. Pomalu a lehce se jeho rty dotknou těch mých. Neucuknu a polibek mu opětuji. Po nějakém hluku, který se ozval z chodby, procitnu. "Musím jít." otočím se na patě a rozhozená tím, co se právě stalo, jdu na chodbu. Andrea rozbila sklenici s dezinfekcí, která se všude roztekla. "Promiňte, já nechtěla. Omlouvám se."
"Andreo, v pořádku, nic se nestalo. Jestli jsi v pořádku ty, je to v pohodě." v tom vidím jak jí s ruky odkapává krev. "Andreo, ty sis pořezala ruku?"
"Ne, nepořezala… ." zvedne ruce, že je má v pořádku. "Bože, já to necítila." překvapeně si ji prohlíží. "Na zem se teď vykašly a běž okamžitě na ošetřovnu." Jenom co se tam vydá, ihned jí následuji. Její rána je hluboká a hodně krvácí. "Andreo, musím to hned zašit, zvládneš to?"
"Pokud je to nutné?"
"Je."
"Tak do toho. Svěřím se Vám do rukou." hlavu odvrátí od poranění. Já beru jehlu, nit a jdu na to.
Komentáře
Okomentovat