Vše,
co bylo potřeba na oddělení zařídit jsem zařídila a poslední dvě hodiny
nechala na Andrei. Bella zažívala muka a potřebovala mě. Sedím s ní na
posteli, opřená o záhlaví a mám ji v náručí. Otevřu knížku od Oskara
Wilda - Šťastný princ. Začnu jí předčítat a odvést myšlenky jinam, tak
jak u Billa. Pomocí jedné ruky nalistuji první stránku příběhu: Vysoko
nad městem, na vysokém sloupu, stála
socha šťastného prince. Byl celý pozlacený tenkými lístky ryzího zlata,
oči měl ze zářivých safírů a na jílci jeho meče se skvěl velký červený
rubín… . Její tělíčko se bolestí chvělo a jemně vzlykala. Byly chvilky,
kdy prosila o pomoc, že jí to bolí. Nezbylo mi, než jí pevně sevřít v
náručí a šeptat jí, že to bude v pořádku. Když mi usnula na klíně, byla
promočená od potu. Zadívám se z okna na začínající déšť, který pokrýval
okno malými, drobnými tečkami. Vzpomínám na chvíle, kdy mi tak na klíně
ležel Bill. Jak jsem hladila jeho blond vlasy a jeho hubené tělo. Musím
si přiznat, že ač můj přístup byl celou dobu profesionální, jeho nitky,
které omotávaly mé srdce utáhl opravdu pevně. Už to nebyla ta láska
puberťáka k plakátu a snům, které byly v hlouby duše. Byla to láska k
člověku, kterého jsem mohla poznat, dotýkat se ho… A teď, když se
objevil, mi srdce plesalo radostí a tělo se chvělo vzrušením. Ve tváři
měl barvu a jeho úsměv byl o to krásnější.
Podívám se na Bellu a pohladím ji po vlasech. Mé oči se zatoulají na ruku, kde mám hodinky a ty hlásí čas, že je skoro půlnoc. Opatrně se dostanu z postele a jdu si uvařit kávu, kterou nutně potřebuji. Jdu si zkontrolovat mobil, zda mě někdo nenaháněl. Když rozsvítím display, mám zprávu akorát od operátora, že mám zaplatit účet. Zpět ho hodím do skříňky a jdu zpět za Bellou. Na oddělení holky z noční lítaly a dělaly vánoční výzdobu. Vánoce neslavím a ani není s kým. Po smrti babičky a dědečka, je to pro mě jako jeden den z mnoha dalších všedních dnů. Dárek sice pro Kiru mám, ale to je asi vše. Možná bych měla něco malého koupit i Belle, abych jí zpříjemnila pobyt. Je to ještě dítě a určitě se na Vánoce těší. Vrátím se za ní, sednu si na okenní parapet a sleduji zářící měsíc, svítící hvězdy a mraky, které se jako stín pohybují po obloze.
Někdo se mě jemně dotkne ramene. S ucuknutím se podívám, co se děje. Bella klečela u mě na zemi a byla hrozně bledá, ač líce měla rudé. "Stalo se něco?"
"Je mi hrozně špatně a bolí mě břicho." Šáhnu ji na čelo a jenom hoří. "Lehni si, donesu teploměr." Dle hodinek jsem usnula na 3 hodiny, protože bylo 5 ráno. Vrátím se zpátky a přiložím jí ho k čelu. Na displayi se objevilo 39,2. "To není dobré, Bello. To břicho tě bolí kde?" Ukázala mi na místo v podbřišku. Napadl mě ta nejhrůznější scénář. "Bello, už tě to někdy bolelo?"
"Ano, poslední dobou to bolí hodně často." zašeptala. "Budeš muset na vyšetření. Možná se ti to, zlatíčko, nebude líbit, ale je to nutné." Rezignovaně to odsouhlasila. Vezmu ji do sprch, aby se umyla. Posbírám si všechny věci a jedu s ní taxíkem do nemocnice. Po dlouhém čekání se potvrdilo akorát to, co jsem si myslela. Bella je těhotná. Mimoděložní těhotenství a ještě ke všemu se zánětem. Budou si jí tam muset nechat aspoň po dobu, než se dá dohromady a odstraní ten života ohrožující problém. Byli informovaní, v jaké je situaci a já mohla konečně do své měkké postele si zdřímnout. Probudila mě melodie telefonu, která dlouze zvonila. Ospalá nahmatám mobil a přiložím ho k uchu: "Nikdo tady není." řeknu ospale. "Ahoj Mio."
"Ahoj Bille." v ten moment jsem byla na nohou a čilá jako rybka. "Máš dneska na mě chvilku?"
"Jasné, kam se mám dostavit a v kolik?"
"Můžu pro tebe poslat odvoz?"
"No… dobrá. Víš kam?"
"Tom mě informoval, neboj."
"Okey, v kolik to bude?"
"Může to být v 5?" Podívám se na hodinky a zjistím, že je po 4té hodině. "Co? Už?… Okey." zavěsím bez rozloučení a letím do sprchy. Rychle se umyji, upravím a běžím k šatníku. Ani nevím jak se obléct. Vyhrabu tričko s dlouhým rukávem, rifle a nachystám si cardigan. Když si chystám do tašky přes rameno mobil, za okny jde slyšet klakson auta. Nahlédnu z pokoje dolů na ulici a vidím auto, které čeká před barákem. Obuji se a vyrážím k němu. Když jsem skoro u něho, od spolujezdce vyleze Bill. "Ahoj." usměje se. "Jsi pořádně odpočatá?"
"Ahoj, proč?" jako by věděl o mé dlouhé noci. "Nech se překvapit. Tak jsi?"
"Já budu doufat, že ano."
"Tak nasedej do mého kočáru." otevře mi zadní dveře a já nasednu. "Ahoj Mio." ozve se za volantem. "Tome? Ahoj. Jsem ráda, že tě vidím." nečekala jsem ho. "Můžeme vyrazit?" podívá se Tom na Billa. "Jistě." V tichosti oba zezadu pozoruji a nechávám se unášet hudbou z rádia. Po nějaké době Tom zastaví na jednom místě u krajnice. "Jak budeš potřebovat, zavolej." řekne Tom. "Jasné, díky Tome." odpoví Bill a my vysedneme. Podívám se po okolí a zjistím, že jsme u velikého zimního stadionu. Tázavě se na Billa podívám. "Oh ano, to je náš cíl."
"Asi tě zklamu Billy, ale já neumím… ."
"Já taky pořádně ne, ale bude zábava, uvidíš." medově se usměje. "A co brusle?"
"Vše bude." Chytne mě za ruku a táhne mě dovnitř, kde se dají brusle půjčit za menší poplatek. Při zavazování Bill přeruší ticho mezi námi: "Jak se máš?"
"Stereotypně. Do práce, z práce a tak. Znáš to."
"Nikdo na tebe doma nečeká?" zeptá se opatrně. "Ne ne, kromě prachu na nábytku, nikdo... A co ty?" udělám si mašli na brusli a se zájmem se na něho dívám. "Na nějakou dobu jsem potřeboval odtud pryč. Prostě změnit prostředí. Odjel jsem do Německa k rodině… už se cítím lépe a nabytý novou energií."
"To jsem ráda." usměji se. "Můžeme vyrazit?" podívá se na mě. "Nevím, nejsem si jistá." podívám se na nohy.
Podívám se na Bellu a pohladím ji po vlasech. Mé oči se zatoulají na ruku, kde mám hodinky a ty hlásí čas, že je skoro půlnoc. Opatrně se dostanu z postele a jdu si uvařit kávu, kterou nutně potřebuji. Jdu si zkontrolovat mobil, zda mě někdo nenaháněl. Když rozsvítím display, mám zprávu akorát od operátora, že mám zaplatit účet. Zpět ho hodím do skříňky a jdu zpět za Bellou. Na oddělení holky z noční lítaly a dělaly vánoční výzdobu. Vánoce neslavím a ani není s kým. Po smrti babičky a dědečka, je to pro mě jako jeden den z mnoha dalších všedních dnů. Dárek sice pro Kiru mám, ale to je asi vše. Možná bych měla něco malého koupit i Belle, abych jí zpříjemnila pobyt. Je to ještě dítě a určitě se na Vánoce těší. Vrátím se za ní, sednu si na okenní parapet a sleduji zářící měsíc, svítící hvězdy a mraky, které se jako stín pohybují po obloze.
Někdo se mě jemně dotkne ramene. S ucuknutím se podívám, co se děje. Bella klečela u mě na zemi a byla hrozně bledá, ač líce měla rudé. "Stalo se něco?"
"Je mi hrozně špatně a bolí mě břicho." Šáhnu ji na čelo a jenom hoří. "Lehni si, donesu teploměr." Dle hodinek jsem usnula na 3 hodiny, protože bylo 5 ráno. Vrátím se zpátky a přiložím jí ho k čelu. Na displayi se objevilo 39,2. "To není dobré, Bello. To břicho tě bolí kde?" Ukázala mi na místo v podbřišku. Napadl mě ta nejhrůznější scénář. "Bello, už tě to někdy bolelo?"
"Ano, poslední dobou to bolí hodně často." zašeptala. "Budeš muset na vyšetření. Možná se ti to, zlatíčko, nebude líbit, ale je to nutné." Rezignovaně to odsouhlasila. Vezmu ji do sprch, aby se umyla. Posbírám si všechny věci a jedu s ní taxíkem do nemocnice. Po dlouhém čekání se potvrdilo akorát to, co jsem si myslela. Bella je těhotná. Mimoděložní těhotenství a ještě ke všemu se zánětem. Budou si jí tam muset nechat aspoň po dobu, než se dá dohromady a odstraní ten života ohrožující problém. Byli informovaní, v jaké je situaci a já mohla konečně do své měkké postele si zdřímnout. Probudila mě melodie telefonu, která dlouze zvonila. Ospalá nahmatám mobil a přiložím ho k uchu: "Nikdo tady není." řeknu ospale. "Ahoj Mio."
"Ahoj Bille." v ten moment jsem byla na nohou a čilá jako rybka. "Máš dneska na mě chvilku?"
"Jasné, kam se mám dostavit a v kolik?"
"Můžu pro tebe poslat odvoz?"
"No… dobrá. Víš kam?"
"Tom mě informoval, neboj."
"Okey, v kolik to bude?"
"Může to být v 5?" Podívám se na hodinky a zjistím, že je po 4té hodině. "Co? Už?… Okey." zavěsím bez rozloučení a letím do sprchy. Rychle se umyji, upravím a běžím k šatníku. Ani nevím jak se obléct. Vyhrabu tričko s dlouhým rukávem, rifle a nachystám si cardigan. Když si chystám do tašky přes rameno mobil, za okny jde slyšet klakson auta. Nahlédnu z pokoje dolů na ulici a vidím auto, které čeká před barákem. Obuji se a vyrážím k němu. Když jsem skoro u něho, od spolujezdce vyleze Bill. "Ahoj." usměje se. "Jsi pořádně odpočatá?"
"Ahoj, proč?" jako by věděl o mé dlouhé noci. "Nech se překvapit. Tak jsi?"
"Já budu doufat, že ano."
"Tak nasedej do mého kočáru." otevře mi zadní dveře a já nasednu. "Ahoj Mio." ozve se za volantem. "Tome? Ahoj. Jsem ráda, že tě vidím." nečekala jsem ho. "Můžeme vyrazit?" podívá se Tom na Billa. "Jistě." V tichosti oba zezadu pozoruji a nechávám se unášet hudbou z rádia. Po nějaké době Tom zastaví na jednom místě u krajnice. "Jak budeš potřebovat, zavolej." řekne Tom. "Jasné, díky Tome." odpoví Bill a my vysedneme. Podívám se po okolí a zjistím, že jsme u velikého zimního stadionu. Tázavě se na Billa podívám. "Oh ano, to je náš cíl."
"Asi tě zklamu Billy, ale já neumím… ."
"Já taky pořádně ne, ale bude zábava, uvidíš." medově se usměje. "A co brusle?"
"Vše bude." Chytne mě za ruku a táhne mě dovnitř, kde se dají brusle půjčit za menší poplatek. Při zavazování Bill přeruší ticho mezi námi: "Jak se máš?"
"Stereotypně. Do práce, z práce a tak. Znáš to."
"Nikdo na tebe doma nečeká?" zeptá se opatrně. "Ne ne, kromě prachu na nábytku, nikdo... A co ty?" udělám si mašli na brusli a se zájmem se na něho dívám. "Na nějakou dobu jsem potřeboval odtud pryč. Prostě změnit prostředí. Odjel jsem do Německa k rodině… už se cítím lépe a nabytý novou energií."
"To jsem ráda." usměji se. "Můžeme vyrazit?" podívá se na mě. "Nevím, nejsem si jistá." podívám se na nohy.
Komentáře
Okomentovat