"Můžeme." zamknu za sebou a nasedáme do auta. "Sluší ti to."
"Děkuji, snažila jsem se." Nastartuje a vyrážíme. Dojedeme ke klubu, který byl vyhlášený jako ten nejlepší s dlouhou čekací lhůtou na to, aby se tam člověk vůbec dostal. Jenom co vylezeme z auta se na něho podívám pohledem, zda to myslí vážně. "Jo, jdeme přesně tam."
"To je přece klub pro… ."
"… vyvolené?" začne se smát. "Třeba jdeš právě s jedním, který vyvolený je." Předběhneme řadu čekajících a rovnou si to zamíříme za chlápkem, který řídí vstup. "Zdar Mahony, jak se dneska vede?" On mu řekl Mahony? Postavově bych ho tipovala na Muhammada Aliho. "Jdeme." mávne na mě rukou a procházíme dveřmi dovnitř. Najdeme jeden prázdný stůl a usedáme. Objednáme si pití a něco k jídlu. Skvěle se sním vykládá a je to výborný společník. Po nějaké době si potřebuji odskočit na záchod. Když vylézám z kabinky, vykládají si tam dvě ženské. Neušel mi však jejich rozhovor. "Jak bylo v Německu?" ptá se blondýna té druhé. "Tak jako vždy. Tom tam chtěl zůstat déle, že je to pro Billa důležité." Při jejich slovech jsem ztuhla a začala se před zrcadlem upravovat, protože chci slyšet víc. Nemůže to být shoda jmen a musí jít o ně dva. "Nějaká jeho nová kořist?"
"Kořist? Nebuď blbá… on si holku nikdy nenajde. Byl tam v lázních. Tři měsíce byl pryč a do teď mi neřekli kde a do toho potřebuje nějaké lázně. Spíš je to umíněný chlapeček a Tom lítá, jak si jeho bratříček pískne." To mi stačilo a odcházím zpět za Mateem. Je dobře, že je v pořádku a má se dobře. "Promiň, na záchodcích bylo rušno."
"No jo, ženská drbárna, co?"
"Přesně." napiji se vína a podívám se při tom na hodinky. "Bože, to už je půl 12? Meteo, promiň, ale už je pozdě a já mám zítra směnu."
"V pořádku, zavezu tě."
"Děkuji." oblékám se a Mateo odskočí zaplatit. Letmým pohledem zahlédnu Toma s tou brunetou ze záchodků. To mě jenom utvrdilo v tom, že se opravdu jednalo o ně. Mateo mě dovezl před barák a podal mi růžičku. "Kde jsi to sebral?"
"Kouzlo." mrkne na mě. "Děkuji. Bylo to super." uculím se. "Tak zítra v práci?"
"Určitě." vystoupím a utíkám domů. Ulehnu do postele a přemýšlím nad tím, co jsem slyšela. Celou dobu byl pryč a já čekala na něco, co bylo tisíce kilometrů daleko. Musím na něho konečně zapomenout a měla bych dát možnost Mateovi. On je dostupnější a reálnější pro můj život. Bill však zůstane v mém srdci napořád.
V dopoledních hodinách, když převlékám pozvracenou postel u Amira, volá na mě Andrea, záskok za Kiru, že máme příjem. Andrea je tu nováčkem, tak příjem musím udělat já. Posbírám špinavé povlečení a jdu na ošetřovnu. Po cestě hodím náklad z rukou do koše s prádlem. Jenom co pootevřu dveře, zaskočí mě malé, hubené tělíčko, které je schoulené na lehátku. "Proboha… ." chytnu se hrudníku. Přijdu pomalu k ní. "Jak se jmenuješ, broučku?" pohladím jí po vlasech. "A-a-anabella." zavzlykala. "Kolik ti je?"
"Dvanáct." Sjedu pohledem na Andreu. Ta sama se na mě dívala s hrůzou v očích. "Pohlídej jí na chvilku, musím za Mateem. Změř jí mezitím tlak." ihned se otočím na patě a mířím si to za ním do kanceláře. Dvakrát ťuknu kloubem prstu o dveře a vtrhnu dovnitř, aniž bych čekala na odpověď. "Tady nejsou jesle!" řeknu vztekle. "Mio, co se stalo?"
"Na příjmu máme 12tiletou holku. Tu nemůžeme přijmout! Tady je oddělení pro dospělé."
"Mio, prosím, posaď se."
"Ne, děkuji, postojím." složím ruce na hrudník. "Nikde jí nechtěli vzít a na lepší kliniku matka nemá peníze."
"Kde k tomu přišla?"
"Její otčím jí to podával proti její vůli a do toho jí sexuálně zneužíval."
"To snad né… ." to už si pomalu sedám na sedačku, jak mi nabízel. "Proto jí chci pomoct a léčbu hradím já." Při jeho slovech se v ten moment cítím provinile. "To zvládnete." sedne si vedle mě a pohladí mě po rameni. Lehce pokývnu hlavou a bez řečí odcházím zpět na ošetřovnu. "Andreo, nachystejte jí úbor a … ."
"Omlouvám se, ale tak malý tady nemáme."
"Tak jí zatím nechte tak. Odebereme krev a uděláme vše potřebné." Vrhneme se na ni, abychom jí mohli umístit na pokoj. Zaběhnu za Mateem, aby někde sehnal oblečení, pro tak malé děvče. Naštěstí měl u sebe kabelu, kterou donesla její matka, plnou oblečení. Vezmu tepláky, tričko a utíkám za ní. Vejdu na pokoj a vidím, jak se krčí na posteli a pláče. Opatrně si k ní přisednu. "Zapomněla jsem se ti představit, Mia. Tobě můžu říkat, Bello?" položím ji ruku na stehno a ona ucukne. "Promiň." rychle dávám ruku pryč. "Ano." zašeptá. "Prosím?" neslyšela jsem jí. "Bella bude okey."
"Dobře." položím vedle ní oblečení. "Chceš pomoct s převlékáním?"
"Ne, to zvládnu sama." pomalu si sedne a bere tričko do rukou. Pozoruji, jak se obléká a přemýšlím nad jejím postupem léčení. Nemůžeme to do jejího tělíčka dále cpát. "Budeš chtít něco na čtení?" Zakroutí hlavou. "Chci spát."
"Dobře, tak si odpočiň a já se potom za tebou stavím." vezmu její špinavé oblečení a odcházím z pokoje. Přicházím na sesternu, když zrovna vychází Andrea. "Jdeš za Marií?" podívám se jí do rukou. "Ano a vy máte na sesterně nějakého muže." Překvapeně nadzvednu obočí a rovnou si to zamířím k němu. Překročím práh a málem mám zástavu srdce. "Ahoj Mio, jsem tak rád, že tě vidím." zvedne se ze židle a obejme mě. Stojím jako sloup a překvapením se nemůžu pohnout. "Chyběla jsi mi." usměje se. "Bille? Co tady děláš?" vzdychnu. "Chtěl jsem tě vidět."
"Teď sis nevybral vhodnou chvíli." cítím své srdce bijící až v krku. "Budeš mít čas po práci?"
"Mám tady jeden případ… ."
"A co zítra?"
"Jo, to by snad šlo." najdu papírek na stole a napíši mu na to moje číslo. "Tady, vezmi si mé číslo a napiš mi… nezlob se, ale musím jít pracovat."
"Budu se těšit." opět mě obejme. " Já taky." vzdychnu stále skoro beze slova a věnuji mu letmí úsměv. Když odejde, sednu si šokována na židli a úplně zapomenu na to, co jsem chtěla udělat. Možná jsem na něho byla nechtěně chladná, ale mohl se ozvat dřív. Musím uznat, že mi udělal i radost, protože jsem nedoufala, že jeho tvář ještě někdy uvidím. "Jste v pořádku?" zeptá se opatrně Andrea mezi dveřmi." Podívám se na ni a chvilku si jí tupě prohlížím. "Jo, je mi dobře. Andreo, dnes se nebude Belle podávat dávka."
"Prosím? Přece… ."
"Přemýšlela jsem nad tím a pro její tělo bude lepší, když bude trpět teď. Nechci její trápení dalšími dávkami prodlužovat."
"Jste si jistá?"
"Jsem. Stejně bych nebyla schopná jí ten jed píchnout." podívám se bolestně Andree do očí. "Zůstanu dnes přesčas a budu u ní. Po tobě budu chtít, abys mi teď, prosím, skočila pro tuhle knížku." Vezmu zbytek papírku, co mi zbyl a napíši na něho, jakou knížku chci. Dám jí peníze a ona se ihned odebere ven. Já si to opět namířím za Mateem. Zaklepu a čekám na odpověď. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Vejdu dovnitř a čekám až dotelefonuje. Mezi tím se posadím a počkám, až se mi bude moct věnovat. Netrvalo to dlouho a hovor ukončil. "Po čem tvé srdce zatoužilo tentokrát, Mio?"
"Mám na tebe prosbu. Tedy spíše oznámení."
"Povídej." složil ruce na hrudi a pozoroval mě milým pohledem. Jeho oči jsou jako moře a stačí se do nich ponořit. "No… chceš Belle pomoct, že?" Souhlasně přikývne. "Nebudu jí podávat dávku." čekám na jeho reakci. "Pokud si myslíš, že je to správné rozhodnutí… ."
"Ano, jsem. Zůstanu tady dnes přesčas a bud s ní."
"Okey." usměje se. "Věděl jsem, komu to mám svěřit."
Komentáře
Okomentovat