Než
jsem se stihla pořádně vzpamatovat z těch informací, zvoní mi budík,
který hlásí, že se jde do práce. "Je ti dnes něco?" pichá do mě prsem
Kira. "Co? Ne… to bude v pohodě."
"No nevypadáš na to ani trochu. Máš to dostat, co? To bývám taky hotová"
"Jo jasné, to je ten problém."
"Uvařím ti na to úžasný čaj. Je to bylinkový lektvar, který opravdu zabere." vrhá se na skříňku a vytahuje pytlík. "Panáka tu asi nemáš, co?" podívám se na ni a je mi až na zvracení, jak se mnou ten stres mlátí. "Panáka? Ses zbláznila? Tady?" směje se. Naštěstí já si menší zásoby na kuráž vzala. Asi půl hodiny před tím, než se za Wilsonovou vydám, si loknu. Do pokoje Denise musím propašovat zbraň, protože bude moje záchranná jednotka pro případ, že by byla Wilsonová vybavená. Nechám mu odemčený pokoj a Liam, jeden z party kluků, odvede pozornost Kiri. Dojde jí navštívit a vezme jí ven vyvětrat. Měli to promyšlené, protože Liam se s ní seznámil nějakou dobu zpátky a tak s ním šla bez problému pryč s tím, že já to tady ohlídám. Když vím, že Wilsonová je v kanceláři, zaklepu na Denisovi dveře a mířím si to posilněná alkoholem ke kanceláři. Denis se drží kousek za mnou a počítá se s tím, že bude hlídat rozhovor za dveřmi. Než vejdu dovnitř, popřeje mi hodně štěstí. Vejdu bez zaklepání a bouchnu za sebou dveřmi, které zůstaly přiotevřené. "Slečno Larssonová, slušnému vychování vás doma neučili?" Chvíli na ni tupě hledím a snažím se zhluboka dýchat. "Mě možná neučili klepat, ale Vás toho nenaučili očividně víc."
"Prosím?" zvýší hlas. "Co sis myslela, že na tebe a tu megeru Rose nikdy nikdo nepřijde? No joooo, někde se stala chyba, co?" Alkohol mi dodal kuráže. "O co ti jde?" zvedne se židle a stojí v pozoru. " O co? No tááák, nedělej blbou. Vím všechno." Cítím její pohled, jak mě spaluje za živa. "V ničem nejedu, nevím co tu meleš za kraviny."
"Důkazy děvče, důkazy." očividně jsem toho alkoholu vypila víc, než jsem měla. "Co víš?"
"Co vím? Krádeže, dealeři a to, že jsou kluci jak omalovánky jsem přecházela pěkně dlouho."
"Já té krávě říkala, že si má dávat pozor. Nána pitomá. To ten Bill, že? Ten mluvil… já ti ty dýchánky měla zatrhnou rovnou a zbavit se tě sama ty malá proradná děvko!" začala hrabat v šuplíku. "Mé obchody mi nepřekazíš! Důkazy na ty krádeže nemáš, to vím jistě a tebe se zbavím jednou pro vždy." vytáhne na mě zbraň. V tom mám srdce až v krku a hrozně se bojím. Neříkali, že by mohlo dojít k takové scéně. Na to mě nepřipravili. "Jenže když se mě zbavíš tady a teď, všichni budou o té tvé vině vědět." snažím se bránit. "To sice jo, ale je tu tolik drogově závislých, že mi stačí ukázat prstem a oběť je na … ." než stihla dopovědět větu, zakřičela jsem TEĎ a lehla si. V tom vrazil do dveří Denis a vypálil proti ní ze zbraně, kterou jsem mu dala. Ona zmáčkla spoušť taky, ale díky ráně, kterou schytala, její střela letěla mimo nás. Já se rozbrečela v hysterický záchvat. Denis se ke mně sklonil a hladil mě po zádech. "Už je to v pohodě. Zvládla jsi to na jedničku." zvedl se a šel zkontrolovat, jak na tom Wilsonová je po zdravotní stránce. Těžce oddychovala, ale žila. Záchranka byla na cestě, protože kluci přes kamery vše viděli a byli připravení. Liam tam byl taky coby dup. Kira nechápavě sledovala ode dveří, co se stalo a Bill přiběhl ke mně. "Mio, jsi v pořádku?" Nedokázala jsem mu ani odpovědět, jaký jsem měla záchvat a stále se svíjela na zemi. "Bude v pořádku, akorát je v šoku." řekl Denis Billovi. Přijela záchranka a odvezla Wilsonovou. Mně dali prášky na uklidnění a Denis se snažil vyjasnit situaci lidem okolo. Bill si ke mně klekl, jak jsem seděla na židli a držela sklenici vody. "Bude to už v pořádku. Jsi moje malá hrdinka." hladil mě po ruce. "Já mohla umřít, chápeš to? Kdyby vystřelila hned a neměla kolem toho ještě ty kecy, mohla jsem být mrtvá." dívám se do sklenice na vodu, která se vlnila díky mým třepajícím se dlaním. "Ale nejsi." objal mě a já se zpátky rozbrečela.
Měsíc na to byl soud. Obě byly obžalované a odsouzené v plném rozsahu a dostaly dobrých dvacet let. Všechny, kromě Liama, už jsem neviděla. Ten se po tom všem scházel dál s Kirou a nakonec spolu začali chodit. Billův čas nadešel a opustil kliniku, aniž by se rozloučil. Můj život se vrátil do starých, nudných kolejí. Vždy, když procházím kolem jeho pokoje, cítím v srdci prázdno a smutek. Po těch týdnech, co jsem s ním trávila hodně času, si mé srdce udolal. Chtíc nechtíc, zamilovala jsem se do něho. Na oddělení přijali nové vedení v podobě černovlasého, modrookého boha, který udolal všechny ženy na klinice. Svalnatá postava s vytetovaným rukávem mu dodávaly jiskru. Oddělení ihned dal do pořádku. Nechal vymalovat a zmodernizovat prostředí. Hned se tam člověk cítil lépe a uvolněněji. Po pár dnech jsme si začali tykat a stali se z nás kamarádi. I jeho jméno je lahodící uším - Mateo. Na to, že mu je 35, vypadá zachovale a je velice přátelský. Ačkoliv kolem mě jsou lidi, se kterými se cítím dobře, místo po Billovi je stále prázdné. Uběhl další měsíc a přišlo mi až k neuvěření, že na klinice pracuji skoro půl roku. Zrovna chystám a kontroluji dávku pro pacienta, když se mi za zády objeví Mateo. "Měla bys chvilku?"
"Potřebuješ něco?" otočím se na něho s jehlou v ruce. "Jak se tak na tebe dívám, tak za mnou zajdi, až tohle odložíš."
"Máš strach?" směji se. "A měl bych?" jeho koutky se lehce nadzvednou. "Tak co potřebuješ?"
"No… měl bych jeden návrh, tak snad mě neodmítneš."
"Mám za někoho vzít směnu? Nebo něco nachystat?"
"Ne."
"Mateo, ven s tím." zapíšu do karty údaje o podaném množství. "Nešla bys se mnou na večeři?" Udiveně se na něho podívám. "Mám to brát jako rande?"
"Tak jsem to zrovna puberťácky nazvat nechtěl, ale ano, zvu tě na rande." Překvapeně se mu dívám do očí. V hlavě mi probíhají myšlenky, zda to odsouhlasit. "Jo, proč ne?"
"Tak večer v 7 tě vyzvednu, může být?"
"Okey." S radostným úsměvem odejde a já se ponořím zpět ke své práci. Dlouho mi to nevydrželo, protože se mi za zády objevila Kira se zamilovaným výrazem a opřela se o pracovní stůl. "Máš něco na srdci?" letmo se na ni podívám. "Už se nemůžu dočkat na tu chatu s Liamem."
"No nevím, bude tam signál?"
"Ty to vidíš zase moc černě. Buď trochu pozitivní."
"Jsem."
"Nejsi. I kdyby tam signál nebyl a my byli jenom o ohni a stanu, budu s ním a šťastná."
"Jak myslíš. Jestli se nevrátíš v pořádku do práce, tak tě tam půjdu najít a ještě jednou tě dorazím." hodím na ni úsměv s vyceněnými zuby. "A já ti říkám, nemaluj čerta na zeď."
"Nemusím, stačí mi tvá fotka na stěně." rýpnu si do ní. Její dnešní culíky měla jak rohy a s líčením od něho taky neměla daleko. "Blbečku." směje se. Za ty měsíce se už dobře známe a stal se z nás skvělý tým. Kira nachystá svačiny na stůl a já jdu mezi tím píchnout Alexovi dávku. Při návratu se na ni dívám. jak sedí a přežvykuje ten její kuřecí salát z oběda. "Abys věděla, tak jsem pozitivní. Mám dneska totiž rande." Bylo na ní vidět, že se snažila rychle polknout: "Bill se ozval?"
"Proč proboha Bill? Nech ho Kiro u ledu. Ten už se nevrátí."
"Promiň."
"Jdu s Mateem."
"Jako naším dravcem Mateem?"
"Jo, náš Poseidon mě pozval na večeři."
"Vše budu chtít vědět, jasné?!"
"Rozkaz." kousnu si do jablka. Najednou uslyšíme náraz do dveří od jednoho pokoje. "To bude Patrik, nebude?" kývnu hlavou do chodby. "Jdu se na to podívat. Jestli zase háže židlí, opravdu ho k té posteli přivážu." zvedne se od stolu a jde ke dveřím. "Né, že mi vyjíš zase mozzarellu, jak minule."
"Naděláš s nějakým sýrem bez chuti." opět si kousnu do jablka a počkám, až zajde za roh a vrhnu se jí na misku.
"No nevypadáš na to ani trochu. Máš to dostat, co? To bývám taky hotová"
"Jo jasné, to je ten problém."
"Uvařím ti na to úžasný čaj. Je to bylinkový lektvar, který opravdu zabere." vrhá se na skříňku a vytahuje pytlík. "Panáka tu asi nemáš, co?" podívám se na ni a je mi až na zvracení, jak se mnou ten stres mlátí. "Panáka? Ses zbláznila? Tady?" směje se. Naštěstí já si menší zásoby na kuráž vzala. Asi půl hodiny před tím, než se za Wilsonovou vydám, si loknu. Do pokoje Denise musím propašovat zbraň, protože bude moje záchranná jednotka pro případ, že by byla Wilsonová vybavená. Nechám mu odemčený pokoj a Liam, jeden z party kluků, odvede pozornost Kiri. Dojde jí navštívit a vezme jí ven vyvětrat. Měli to promyšlené, protože Liam se s ní seznámil nějakou dobu zpátky a tak s ním šla bez problému pryč s tím, že já to tady ohlídám. Když vím, že Wilsonová je v kanceláři, zaklepu na Denisovi dveře a mířím si to posilněná alkoholem ke kanceláři. Denis se drží kousek za mnou a počítá se s tím, že bude hlídat rozhovor za dveřmi. Než vejdu dovnitř, popřeje mi hodně štěstí. Vejdu bez zaklepání a bouchnu za sebou dveřmi, které zůstaly přiotevřené. "Slečno Larssonová, slušnému vychování vás doma neučili?" Chvíli na ni tupě hledím a snažím se zhluboka dýchat. "Mě možná neučili klepat, ale Vás toho nenaučili očividně víc."
"Prosím?" zvýší hlas. "Co sis myslela, že na tebe a tu megeru Rose nikdy nikdo nepřijde? No joooo, někde se stala chyba, co?" Alkohol mi dodal kuráže. "O co ti jde?" zvedne se židle a stojí v pozoru. " O co? No tááák, nedělej blbou. Vím všechno." Cítím její pohled, jak mě spaluje za živa. "V ničem nejedu, nevím co tu meleš za kraviny."
"Důkazy děvče, důkazy." očividně jsem toho alkoholu vypila víc, než jsem měla. "Co víš?"
"Co vím? Krádeže, dealeři a to, že jsou kluci jak omalovánky jsem přecházela pěkně dlouho."
"Já té krávě říkala, že si má dávat pozor. Nána pitomá. To ten Bill, že? Ten mluvil… já ti ty dýchánky měla zatrhnou rovnou a zbavit se tě sama ty malá proradná děvko!" začala hrabat v šuplíku. "Mé obchody mi nepřekazíš! Důkazy na ty krádeže nemáš, to vím jistě a tebe se zbavím jednou pro vždy." vytáhne na mě zbraň. V tom mám srdce až v krku a hrozně se bojím. Neříkali, že by mohlo dojít k takové scéně. Na to mě nepřipravili. "Jenže když se mě zbavíš tady a teď, všichni budou o té tvé vině vědět." snažím se bránit. "To sice jo, ale je tu tolik drogově závislých, že mi stačí ukázat prstem a oběť je na … ." než stihla dopovědět větu, zakřičela jsem TEĎ a lehla si. V tom vrazil do dveří Denis a vypálil proti ní ze zbraně, kterou jsem mu dala. Ona zmáčkla spoušť taky, ale díky ráně, kterou schytala, její střela letěla mimo nás. Já se rozbrečela v hysterický záchvat. Denis se ke mně sklonil a hladil mě po zádech. "Už je to v pohodě. Zvládla jsi to na jedničku." zvedl se a šel zkontrolovat, jak na tom Wilsonová je po zdravotní stránce. Těžce oddychovala, ale žila. Záchranka byla na cestě, protože kluci přes kamery vše viděli a byli připravení. Liam tam byl taky coby dup. Kira nechápavě sledovala ode dveří, co se stalo a Bill přiběhl ke mně. "Mio, jsi v pořádku?" Nedokázala jsem mu ani odpovědět, jaký jsem měla záchvat a stále se svíjela na zemi. "Bude v pořádku, akorát je v šoku." řekl Denis Billovi. Přijela záchranka a odvezla Wilsonovou. Mně dali prášky na uklidnění a Denis se snažil vyjasnit situaci lidem okolo. Bill si ke mně klekl, jak jsem seděla na židli a držela sklenici vody. "Bude to už v pořádku. Jsi moje malá hrdinka." hladil mě po ruce. "Já mohla umřít, chápeš to? Kdyby vystřelila hned a neměla kolem toho ještě ty kecy, mohla jsem být mrtvá." dívám se do sklenice na vodu, která se vlnila díky mým třepajícím se dlaním. "Ale nejsi." objal mě a já se zpátky rozbrečela.
Měsíc na to byl soud. Obě byly obžalované a odsouzené v plném rozsahu a dostaly dobrých dvacet let. Všechny, kromě Liama, už jsem neviděla. Ten se po tom všem scházel dál s Kirou a nakonec spolu začali chodit. Billův čas nadešel a opustil kliniku, aniž by se rozloučil. Můj život se vrátil do starých, nudných kolejí. Vždy, když procházím kolem jeho pokoje, cítím v srdci prázdno a smutek. Po těch týdnech, co jsem s ním trávila hodně času, si mé srdce udolal. Chtíc nechtíc, zamilovala jsem se do něho. Na oddělení přijali nové vedení v podobě černovlasého, modrookého boha, který udolal všechny ženy na klinice. Svalnatá postava s vytetovaným rukávem mu dodávaly jiskru. Oddělení ihned dal do pořádku. Nechal vymalovat a zmodernizovat prostředí. Hned se tam člověk cítil lépe a uvolněněji. Po pár dnech jsme si začali tykat a stali se z nás kamarádi. I jeho jméno je lahodící uším - Mateo. Na to, že mu je 35, vypadá zachovale a je velice přátelský. Ačkoliv kolem mě jsou lidi, se kterými se cítím dobře, místo po Billovi je stále prázdné. Uběhl další měsíc a přišlo mi až k neuvěření, že na klinice pracuji skoro půl roku. Zrovna chystám a kontroluji dávku pro pacienta, když se mi za zády objeví Mateo. "Měla bys chvilku?"
"Potřebuješ něco?" otočím se na něho s jehlou v ruce. "Jak se tak na tebe dívám, tak za mnou zajdi, až tohle odložíš."
"Máš strach?" směji se. "A měl bych?" jeho koutky se lehce nadzvednou. "Tak co potřebuješ?"
"No… měl bych jeden návrh, tak snad mě neodmítneš."
"Mám za někoho vzít směnu? Nebo něco nachystat?"
"Ne."
"Mateo, ven s tím." zapíšu do karty údaje o podaném množství. "Nešla bys se mnou na večeři?" Udiveně se na něho podívám. "Mám to brát jako rande?"
"Tak jsem to zrovna puberťácky nazvat nechtěl, ale ano, zvu tě na rande." Překvapeně se mu dívám do očí. V hlavě mi probíhají myšlenky, zda to odsouhlasit. "Jo, proč ne?"
"Tak večer v 7 tě vyzvednu, může být?"
"Okey." S radostným úsměvem odejde a já se ponořím zpět ke své práci. Dlouho mi to nevydrželo, protože se mi za zády objevila Kira se zamilovaným výrazem a opřela se o pracovní stůl. "Máš něco na srdci?" letmo se na ni podívám. "Už se nemůžu dočkat na tu chatu s Liamem."
"No nevím, bude tam signál?"
"Ty to vidíš zase moc černě. Buď trochu pozitivní."
"Jsem."
"Nejsi. I kdyby tam signál nebyl a my byli jenom o ohni a stanu, budu s ním a šťastná."
"Jak myslíš. Jestli se nevrátíš v pořádku do práce, tak tě tam půjdu najít a ještě jednou tě dorazím." hodím na ni úsměv s vyceněnými zuby. "A já ti říkám, nemaluj čerta na zeď."
"Nemusím, stačí mi tvá fotka na stěně." rýpnu si do ní. Její dnešní culíky měla jak rohy a s líčením od něho taky neměla daleko. "Blbečku." směje se. Za ty měsíce se už dobře známe a stal se z nás skvělý tým. Kira nachystá svačiny na stůl a já jdu mezi tím píchnout Alexovi dávku. Při návratu se na ni dívám. jak sedí a přežvykuje ten její kuřecí salát z oběda. "Abys věděla, tak jsem pozitivní. Mám dneska totiž rande." Bylo na ní vidět, že se snažila rychle polknout: "Bill se ozval?"
"Proč proboha Bill? Nech ho Kiro u ledu. Ten už se nevrátí."
"Promiň."
"Jdu s Mateem."
"Jako naším dravcem Mateem?"
"Jo, náš Poseidon mě pozval na večeři."
"Vše budu chtít vědět, jasné?!"
"Rozkaz." kousnu si do jablka. Najednou uslyšíme náraz do dveří od jednoho pokoje. "To bude Patrik, nebude?" kývnu hlavou do chodby. "Jdu se na to podívat. Jestli zase háže židlí, opravdu ho k té posteli přivážu." zvedne se od stolu a jde ke dveřím. "Né, že mi vyjíš zase mozzarellu, jak minule."
"Naděláš s nějakým sýrem bez chuti." opět si kousnu do jablka a počkám, až zajde za roh a vrhnu se jí na misku.
Komentáře
Okomentovat