Kolem
druhé odpoledne se probudím a nahmatám mobil. Mám textovku od
Charlieho, že mu mám zavolat. První podstoupím očistu v koupelně a při
pozdní odpolední snídani mu zavolám."Už jsem na příjmu."
"Chci jenom oznámit, že vše funguje jak má a mikrofony odposlouchávají."
"To je super. Už jsem se bála, že to budeme muset jít upravit. A máte už nějaký záznam?" asi je to nemožné, ale koutkem duše doufám, že jedna z nich něco řekla, co by bylo prvním důkazem. "Zatím nemůžu nic říct."
"Jasné. No, kdyby bylo potřeba… ."
"Tak se ozveme."
"Tak ahoj." zavěsím. Ještě bych spala, ale bohužel jdu do práce. Zase to tak těžké nakonec nebylo vše rozmístit. Větší práci tam má beztak Denis, který hraje nemocného a je vystavený jako terč. Jdu po sobě umýt nádobí a podívám se na kalendář. Měsíc se přehoupl a je už 1.září. Sakra, proč mám pocit, že tento den něco je. Něco mi snad uniklo? Jdu hodit pračku a ustlat si postel. Obleču se a upravím, aby se mě hned každý nelekl. A v tom mi to dojde - Bill. Dnes má narozeniny. Jsem připravená už 14 dní dopředu a málem bych na to zapomněla. Dojdu ke komodě v ložnici a otevřu šuplík, ve kterém je krabička. Zkontroluji její obsah a dám ji do kabelky. Jak pračka dopere, hodím to na sušák a mířím do práce, i když o hodinu dřív. Bude tam Rose, ale díky těm odposlechům vím, že se nemusím ničeho bát. Dojdu na oddělení a jdu rovnou do šaten. Když už mám kraťase a chci si obléct tričko, dostaví se náš úhlavní nepřítel číslo jedna. "Jak vidím zase tak železná nejsi." uchechtne se. "To, že mám pár modřin mi nebrání v práci."
"No to vidím… Už jsi tady neměla být." přihmouří její temné oči do úzkých škvírek. "Asi se někde stala chyba, co? Pořád tady stojím a dokonce s tebou mluvím." natáhnu si to tričko se zatnutými zuby. "A nebo je to můj duch ze záhrobí… úúúúúú." rukama naznačím, že jí straším. "Kopeš si vlastní hrob, děvko."
"Vyhrožuješ mi snad?" díky tajnému odposlechu se cítím být pevná v kramflecích a dovolit si víc. Něco si pro sebe řekla a zmizela za rohem. "Uf!" sednu si na židli. Vezmu krabičku z kabelky a mířím si to rovnou za Billem. Lehce zaklepu a vejdu. Už nemusí být pod zámkem a může se volně pohybovat. Druhou fázi má úspěšně za sebou. "Hodně štěstí, zdraví… okey, zpěv vynechám." směju se při jeho pohledu. "Všechno nejlepší Billy." podám mu krabičku o velikosti másla. Překvapeně ji vezme do rukou a otevře. "Mio, to si nemůžu vzít." vrací mi krabičku zpět. "Musíš, jinak mě naštveš." Zpátky se podívá na obsah krabičky a vyndá to. Je to ze skla vybroušená kapka, do které byla vpravena jeho krev. Vytvořilo to obrazec 3D, který vypadal, že v tom ta rudá tekutina roste a je připevněná k řetízku. "Je to tvá krev v době dávek, kdy se ti kontrolovaly hodnoty. Chtěla jsem, abys to měl na očích a vždy ti to připomínalo dobu strávenou tady a nespadl do toho znovu." Možná je to kýč, ale nějakým způsobem chci, aby to měl na paměti a možná si při tom vzpomněl i na mě. "Děkuji, Mio." řekl a při tom si stále prohlížel ve světle se točící kapku. "Možná si řekneš, že je to kravina, abys na to vzpomínal, ale jako terapeut chci, aby to v té paměti bylo a drželo tě to od toho dál."
"To bude, neboj." usměje se na mě a přívěšek položí zpátky do krabičky. Krabičku odloží vedle sebe a mě pevně obejme. "Jsi můj anděl strážný." zašeptal. "S ďáblem v těle." doplním. Opustím pokoj Billa a jdu na návštěvu Denise. "Jak se vede?"
"Být závislý na drogách je fuška ti povím."
"Já věděla, že to nebudeš mít tak jednoduché. Ono hrát opilého a drogově závislého je sakra rozdíl. Zatím ti to žerou?" Pohodí koutkem, mrkne na mě a ukáže své dva zářezy. "Kecáš!"
"A máme to natočené."
"Ano." zatnu ruce v pěst štěstím. "Ale potřeba více materiálu, tohle nestačí na usvědčení a hlavně potřebujeme přichytit ty dvě v jejich rozhovoru."
"To ještě něco od ní sneseš?"
"Nezbývá nic jiného."
"Ty v těch ampulích máš i něco jiného než vitamíny, ne?" prohlížím si ho udiveně. "Chlap přece něco vydrží."
"Jasné. Chlap… " uchechtnu se. "Jdu pracovat a moc dneska nezlob."
"To ti nemůžu slíbit." opět mrkne mým směrem. Kira už se do práce taky dostavila a jdeme si společně uvařit kávu.
Uběhly další dva týdny a Greig s Adamem dávno opustili brány léčebny. Čas se krátí i Billovi. Na terapie mám skoro samé nováčky a kluci, co mají pod palcem hračky rozmístěné po oddělení, se za celou dobu neozvaly. Tak ani nevím, jak na tom akce Power Rangers je. S Billem jsem skoro dočítala knížku a mé rány se pomalu hojily. Snažím se s ním strávit poslední chvíle, jak to jen jde, protože vím, že potom už ho nespatřím. Vybudovala jsem si k němu vztah a bude mi hodně chybět, ale budu vědět, že už je v pořádku a šťastný zase u toho, co dělá nejraději. Tom byl zrovna někde s tou svojí lady, jak jí nazval, odjetý a na návštěvy za Billem chodila maminka. Velice příjemná paní a od pohledu budila láskyplným dojmem. Jeden den, po noční odcházím z budovy a stálo tam auto, u kterého stál muž. Zdálky bylo poznat, že je to Charlie. To jeho břicho nešlo přehlédnout. Přikradu se k němu. "Co tady děláte?"
"Pojeď s námi."
"Mám tady kolo."
"Nasedej." zněl rozkaz. Poslušně nastoupím a auto se rozjede. "O co jde?"
"Máme dost materiálu na obvinění z ubližování na zdravý a týrání, ale málo materiálu z vynášení léků z budovy."
"Teď to nějak nechápu."
"Wilsonová s Rose jedou v pašování léků, které podávají dealerům." Při jeho slovech mi málem zatuhla krev v žilách. " To i jde?"
" Pokud jsi vedoucí oddělení, jde."
"O do prdele."
"Potřebujeme tvoji pomoct."
"Moji?"
"Ano tvoji. Nutně potřebujeme, abys jí donutila mluvit."
"Koho?"
"Wilsonovou."
"Počkat, počkat. Nejsme ve filmu, kdy si najdete oběť a ta zařídí všechno. Jsem obyčejná holka, né vyjednávač sakra!" rozkřiknu se." Jinou možnost nemáme."
"Kde máte zásahovku a ty geniální hlavy, které dokážou rozmluvit i mrtvého?!"
"Mio, nejsme ve filmu, takhle to nefunguje."
"No právě, nejsme!!"
"Mio, klid. Všechno vysvětlíme a probereme celou situaci. Denis bude v záloze a krýt ti záda."
"Proč to nejde vyřešit on?"
"Protože na tebe ty dvě mají zálusk."
"Jo tak - já jsem návnada?"
"No, ano." Celý zbytek cesty mlčím a mám v krku knedlík. Dojedeme k Charliemu domů a tam mám do odpoledních hodin školící průpravu na závěrečný boj. Pouštějí mi nahrávky z odposlechů i z Billova pokoje. Kamerové záznamy, kdy probíhá předávání peněz mezi tou fůrií a zmijí. Vždy jsem jako dítě chtěla být hrdinkou a zachraňovat životy, protože můj otec byl alkoholik a mlátil mě. Moji vlastní matku umlátil dokonce k smrti. Od té doby se o mě starala babička s dědou. Proto jsem zdravotní sestra, protože ty pomáhají, ale toto jsem nikdy neměla v plánu. Ze dne na den se mi změnil život a najednou je v mých rukou celé oddělení. Mám strach a obavy, ale nemám co ztratit. Nikoho nemám a nikdo na mě nikde nečeká. Z malé holky, která si připadala jako lev je najednou vystrašený králík, který by nejraději zalezl do nory. Domů se dostanu až kolem druhé odpoledne, vyčerpaná a unavená do morku kostí. Na postel padnu tak, jak jsem přišla. Mám den a půl si to vše promyslet a pořádně se odhodlat, než půjdu na to. Půlku dne prospím a na večer si ze stresu vytáhnu flašku vína a snažím se dostat do sebe trochu kuráže. Jak to bývá zákonem, když se člověk na něco těší, čas utíká pomalu, ale jakmile má z něčeho obavy, tak je to hned. Skoro jako lusknutí prstu.
"Chci jenom oznámit, že vše funguje jak má a mikrofony odposlouchávají."
"To je super. Už jsem se bála, že to budeme muset jít upravit. A máte už nějaký záznam?" asi je to nemožné, ale koutkem duše doufám, že jedna z nich něco řekla, co by bylo prvním důkazem. "Zatím nemůžu nic říct."
"Jasné. No, kdyby bylo potřeba… ."
"Tak se ozveme."
"Tak ahoj." zavěsím. Ještě bych spala, ale bohužel jdu do práce. Zase to tak těžké nakonec nebylo vše rozmístit. Větší práci tam má beztak Denis, který hraje nemocného a je vystavený jako terč. Jdu po sobě umýt nádobí a podívám se na kalendář. Měsíc se přehoupl a je už 1.září. Sakra, proč mám pocit, že tento den něco je. Něco mi snad uniklo? Jdu hodit pračku a ustlat si postel. Obleču se a upravím, aby se mě hned každý nelekl. A v tom mi to dojde - Bill. Dnes má narozeniny. Jsem připravená už 14 dní dopředu a málem bych na to zapomněla. Dojdu ke komodě v ložnici a otevřu šuplík, ve kterém je krabička. Zkontroluji její obsah a dám ji do kabelky. Jak pračka dopere, hodím to na sušák a mířím do práce, i když o hodinu dřív. Bude tam Rose, ale díky těm odposlechům vím, že se nemusím ničeho bát. Dojdu na oddělení a jdu rovnou do šaten. Když už mám kraťase a chci si obléct tričko, dostaví se náš úhlavní nepřítel číslo jedna. "Jak vidím zase tak železná nejsi." uchechtne se. "To, že mám pár modřin mi nebrání v práci."
"No to vidím… Už jsi tady neměla být." přihmouří její temné oči do úzkých škvírek. "Asi se někde stala chyba, co? Pořád tady stojím a dokonce s tebou mluvím." natáhnu si to tričko se zatnutými zuby. "A nebo je to můj duch ze záhrobí… úúúúúú." rukama naznačím, že jí straším. "Kopeš si vlastní hrob, děvko."
"Vyhrožuješ mi snad?" díky tajnému odposlechu se cítím být pevná v kramflecích a dovolit si víc. Něco si pro sebe řekla a zmizela za rohem. "Uf!" sednu si na židli. Vezmu krabičku z kabelky a mířím si to rovnou za Billem. Lehce zaklepu a vejdu. Už nemusí být pod zámkem a může se volně pohybovat. Druhou fázi má úspěšně za sebou. "Hodně štěstí, zdraví… okey, zpěv vynechám." směju se při jeho pohledu. "Všechno nejlepší Billy." podám mu krabičku o velikosti másla. Překvapeně ji vezme do rukou a otevře. "Mio, to si nemůžu vzít." vrací mi krabičku zpět. "Musíš, jinak mě naštveš." Zpátky se podívá na obsah krabičky a vyndá to. Je to ze skla vybroušená kapka, do které byla vpravena jeho krev. Vytvořilo to obrazec 3D, který vypadal, že v tom ta rudá tekutina roste a je připevněná k řetízku. "Je to tvá krev v době dávek, kdy se ti kontrolovaly hodnoty. Chtěla jsem, abys to měl na očích a vždy ti to připomínalo dobu strávenou tady a nespadl do toho znovu." Možná je to kýč, ale nějakým způsobem chci, aby to měl na paměti a možná si při tom vzpomněl i na mě. "Děkuji, Mio." řekl a při tom si stále prohlížel ve světle se točící kapku. "Možná si řekneš, že je to kravina, abys na to vzpomínal, ale jako terapeut chci, aby to v té paměti bylo a drželo tě to od toho dál."
"To bude, neboj." usměje se na mě a přívěšek položí zpátky do krabičky. Krabičku odloží vedle sebe a mě pevně obejme. "Jsi můj anděl strážný." zašeptal. "S ďáblem v těle." doplním. Opustím pokoj Billa a jdu na návštěvu Denise. "Jak se vede?"
"Být závislý na drogách je fuška ti povím."
"Já věděla, že to nebudeš mít tak jednoduché. Ono hrát opilého a drogově závislého je sakra rozdíl. Zatím ti to žerou?" Pohodí koutkem, mrkne na mě a ukáže své dva zářezy. "Kecáš!"
"A máme to natočené."
"Ano." zatnu ruce v pěst štěstím. "Ale potřeba více materiálu, tohle nestačí na usvědčení a hlavně potřebujeme přichytit ty dvě v jejich rozhovoru."
"To ještě něco od ní sneseš?"
"Nezbývá nic jiného."
"Ty v těch ampulích máš i něco jiného než vitamíny, ne?" prohlížím si ho udiveně. "Chlap přece něco vydrží."
"Jasné. Chlap… " uchechtnu se. "Jdu pracovat a moc dneska nezlob."
"To ti nemůžu slíbit." opět mrkne mým směrem. Kira už se do práce taky dostavila a jdeme si společně uvařit kávu.
Uběhly další dva týdny a Greig s Adamem dávno opustili brány léčebny. Čas se krátí i Billovi. Na terapie mám skoro samé nováčky a kluci, co mají pod palcem hračky rozmístěné po oddělení, se za celou dobu neozvaly. Tak ani nevím, jak na tom akce Power Rangers je. S Billem jsem skoro dočítala knížku a mé rány se pomalu hojily. Snažím se s ním strávit poslední chvíle, jak to jen jde, protože vím, že potom už ho nespatřím. Vybudovala jsem si k němu vztah a bude mi hodně chybět, ale budu vědět, že už je v pořádku a šťastný zase u toho, co dělá nejraději. Tom byl zrovna někde s tou svojí lady, jak jí nazval, odjetý a na návštěvy za Billem chodila maminka. Velice příjemná paní a od pohledu budila láskyplným dojmem. Jeden den, po noční odcházím z budovy a stálo tam auto, u kterého stál muž. Zdálky bylo poznat, že je to Charlie. To jeho břicho nešlo přehlédnout. Přikradu se k němu. "Co tady děláte?"
"Pojeď s námi."
"Mám tady kolo."
"Nasedej." zněl rozkaz. Poslušně nastoupím a auto se rozjede. "O co jde?"
"Máme dost materiálu na obvinění z ubližování na zdravý a týrání, ale málo materiálu z vynášení léků z budovy."
"Teď to nějak nechápu."
"Wilsonová s Rose jedou v pašování léků, které podávají dealerům." Při jeho slovech mi málem zatuhla krev v žilách. " To i jde?"
" Pokud jsi vedoucí oddělení, jde."
"O do prdele."
"Potřebujeme tvoji pomoct."
"Moji?"
"Ano tvoji. Nutně potřebujeme, abys jí donutila mluvit."
"Koho?"
"Wilsonovou."
"Počkat, počkat. Nejsme ve filmu, kdy si najdete oběť a ta zařídí všechno. Jsem obyčejná holka, né vyjednávač sakra!" rozkřiknu se." Jinou možnost nemáme."
"Kde máte zásahovku a ty geniální hlavy, které dokážou rozmluvit i mrtvého?!"
"Mio, nejsme ve filmu, takhle to nefunguje."
"No právě, nejsme!!"
"Mio, klid. Všechno vysvětlíme a probereme celou situaci. Denis bude v záloze a krýt ti záda."
"Proč to nejde vyřešit on?"
"Protože na tebe ty dvě mají zálusk."
"Jo tak - já jsem návnada?"
"No, ano." Celý zbytek cesty mlčím a mám v krku knedlík. Dojedeme k Charliemu domů a tam mám do odpoledních hodin školící průpravu na závěrečný boj. Pouštějí mi nahrávky z odposlechů i z Billova pokoje. Kamerové záznamy, kdy probíhá předávání peněz mezi tou fůrií a zmijí. Vždy jsem jako dítě chtěla být hrdinkou a zachraňovat životy, protože můj otec byl alkoholik a mlátil mě. Moji vlastní matku umlátil dokonce k smrti. Od té doby se o mě starala babička s dědou. Proto jsem zdravotní sestra, protože ty pomáhají, ale toto jsem nikdy neměla v plánu. Ze dne na den se mi změnil život a najednou je v mých rukou celé oddělení. Mám strach a obavy, ale nemám co ztratit. Nikoho nemám a nikdo na mě nikde nečeká. Z malé holky, která si připadala jako lev je najednou vystrašený králík, který by nejraději zalezl do nory. Domů se dostanu až kolem druhé odpoledne, vyčerpaná a unavená do morku kostí. Na postel padnu tak, jak jsem přišla. Mám den a půl si to vše promyslet a pořádně se odhodlat, než půjdu na to. Půlku dne prospím a na večer si ze stresu vytáhnu flašku vína a snažím se dostat do sebe trochu kuráže. Jak to bývá zákonem, když se člověk na něco těší, čas utíká pomalu, ale jakmile má z něčeho obavy, tak je to hned. Skoro jako lusknutí prstu.
Komentáře
Okomentovat