Když
jsem dočítala kapitolu, všimnu si, že usnul. Potichu položím knihu na
stolek a vstanu. Tichými kroky se přiblížím k posteli a nechám se unášet
jeho tělem. Teď teprve začne ten pravý boj a jsem ráda, že tady je a
můžu s ním být. Až nadejde den, kdy opustí kliniku, bude v mém srdci
prázdno. Jáma, kterou vyplnil a byl důvodem, proč má práce měla smysl.
Jendou vše končí a nic netrvá věčně. Po
předání směny se převleču, poberu věci a odcházím domů. Scházím
posledních pár schodků, když vidím, že někdo venku je a čeká. Vyjdu ven a
překvapeně zůstanu stát. "Tome, co tady děláš?"
"Pojď, svezu tě."
"To nejde, mám tady kolo. Jak se potom dostanu do práce?"
"Kde ho máš?"
"Nebudeš se mi smát, že ne?"
"Mio?!"
"Okey, počkej vteřinu." zajdu pro něho. Během chvilky jsem zpátky. "Je to můj malý veterán a ne, není z druhé světové." Tom se od srdce zasměje a jde si ho vzít. Otevře dveře od kufru a nacpe ho tam. "Teď už si nasedneš?"
"Teď už jo." zazubím se. Nasedneme spolu do auta a rozjedeme se. Po pár minutách ticha a sledování cesty vidím, že nejedeme ke mně. "Ke mně to bylo na druhou stranu."
"Já vím."
"A proč tudy tedy nejedeme?"
"Protože máme práci."
"Nebylo toho překvapení za dnešek už dost?" vzdychnu. "Mio, ve válce se nespí." letmo se na mě podívá. "Já vím. Co mě čeká?"
"To se dozvíš na místě. Teď máš možnost odpočívat zhruba ještě 5 minut." zapne rádio a pustí hudbu. Já se nahnu a rádio vypnu. "Nemyslíš si, že děláme chybu?"
"Ne, je to v pořádku." a rádio zpátky zapne. Tentokrát ho poslechnu a na ten okamžik se snažím odpočinout. Během chvilky dojedeme na místo. Tom zaparkuje a ukáže na domek, který vypadal pěkně udržovaný. Vypadal skoro jako můj domeček snů. Jdeme vedle sebe a míříme si to ke dveřím. "Tome, mám ještě dotaz." zastavím se. Tom se překvapeně podívá: "Jaký?"
"Co vaše matka? Ještě mi řekni, že stále věří té pohádce o lázních?"
"To víš, že jsem musel s pravdou ven. Je ráda, že se léčí a má její podporu. Velice jí to mrzelo, ale došlo jí, že bude lepší, když mu pomůže."
"Oh, tak to je super." Zpátky se rozejdeme. "Máte opravdu úžasnou mamku."
"Jo, to máme." mrkne na mě a zaklepe na dveře, ke kterým jsme přišli. Během chvilky se otevřou a stojí v nich starší pán s menší nadváhou. "Skvělé, už jsou tady." řekne za sebe. "Vy musíte být Mia. Já jsem Charlie." podá mi ruku. "Ten v helmě je Roman a ten za počítačem je Liam." oba mávnou rukou, že mě zaznamenali, ale stále jsou ponořeni do své práce. "Těší mě." pronesu do větru. "Nedáte si kávu, čaj, panáka?"
"Charlie, ty si nedáš pokoj, co?" řekne Tom a usedá do křesla "Noo, naděláte. Malý panák nikoho nezabil."
"Asi si dám tu kávu., děkuji." Charlie odešel do kuchyně a Tom mi ukázal, že si mám sednou za ním. Nakloním se k němu a šeptem pronesu: "Připadám si jak v nějakém filmu a hlavní postava v pěkném průseru."
"Mio, bude to v pořádku. Dřív jsi byla průbojnější."
"To máš asi pravdu." Dívám se na pracovní nasazení těch kluků naproti nás. "Proč má helmu?" zašeptám. Tom se ke mně nahne.: "Protože odchází už asi dvě hodiny. Je tu na motorce." Musím se tomu smát. Charlie byl s kávou zpět a sedl si kousek od nás. "Je informovaná?" dívá se na Toma. "Nevím co ví."
"Co ti řekl Denis?" otočí se tentokrát na mě. "No, že mu budou dávat vitamíny a nikomu to nemám říkat, a že zbytek se dozvím potom." nervózně si hraji s prsty na rukou. "Dobře. Další fáze je, že nám uděláš materiální spojku." Bez dechu čekám, jak bude pokračovat. "Kluci tady dochystají mikrofony a dvě skryté kamery." Při jeho slovech cítím srdce až v krku, protože jsem právě pochopila tu materiální spojku. "Propašuješ to k vám na oddělení a rozmístíš to dle plánku, který dostaneš."
"Nevím, zda to zvládnu."
"Nemáš na výběr děvče." To jsem nějak tušila. "Na noční směně by ti měl pomoct Denis. Nad ránem, kdy budou všichni spat a tvoje kolegyně nebude na blízku, to umístíte. Ano?"
"Ano."
"Kameru umístíte do kanceláře a druhou k Denisovi. Na zbytek okolí budou stačit odposlechy."
"Dobrá."
"Vysvětlím ti plánek a ukážeme provoz těch malých věciček." vytahuje papír s plánkem oddělení. Rezignovaně se nakloním nad papír a poslouchám pokyny.
"Pojď, svezu tě."
"To nejde, mám tady kolo. Jak se potom dostanu do práce?"
"Kde ho máš?"
"Nebudeš se mi smát, že ne?"
"Mio?!"
"Okey, počkej vteřinu." zajdu pro něho. Během chvilky jsem zpátky. "Je to můj malý veterán a ne, není z druhé světové." Tom se od srdce zasměje a jde si ho vzít. Otevře dveře od kufru a nacpe ho tam. "Teď už si nasedneš?"
"Teď už jo." zazubím se. Nasedneme spolu do auta a rozjedeme se. Po pár minutách ticha a sledování cesty vidím, že nejedeme ke mně. "Ke mně to bylo na druhou stranu."
"Já vím."
"A proč tudy tedy nejedeme?"
"Protože máme práci."
"Nebylo toho překvapení za dnešek už dost?" vzdychnu. "Mio, ve válce se nespí." letmo se na mě podívá. "Já vím. Co mě čeká?"
"To se dozvíš na místě. Teď máš možnost odpočívat zhruba ještě 5 minut." zapne rádio a pustí hudbu. Já se nahnu a rádio vypnu. "Nemyslíš si, že děláme chybu?"
"Ne, je to v pořádku." a rádio zpátky zapne. Tentokrát ho poslechnu a na ten okamžik se snažím odpočinout. Během chvilky dojedeme na místo. Tom zaparkuje a ukáže na domek, který vypadal pěkně udržovaný. Vypadal skoro jako můj domeček snů. Jdeme vedle sebe a míříme si to ke dveřím. "Tome, mám ještě dotaz." zastavím se. Tom se překvapeně podívá: "Jaký?"
"Co vaše matka? Ještě mi řekni, že stále věří té pohádce o lázních?"
"To víš, že jsem musel s pravdou ven. Je ráda, že se léčí a má její podporu. Velice jí to mrzelo, ale došlo jí, že bude lepší, když mu pomůže."
"Oh, tak to je super." Zpátky se rozejdeme. "Máte opravdu úžasnou mamku."
"Jo, to máme." mrkne na mě a zaklepe na dveře, ke kterým jsme přišli. Během chvilky se otevřou a stojí v nich starší pán s menší nadváhou. "Skvělé, už jsou tady." řekne za sebe. "Vy musíte být Mia. Já jsem Charlie." podá mi ruku. "Ten v helmě je Roman a ten za počítačem je Liam." oba mávnou rukou, že mě zaznamenali, ale stále jsou ponořeni do své práce. "Těší mě." pronesu do větru. "Nedáte si kávu, čaj, panáka?"
"Charlie, ty si nedáš pokoj, co?" řekne Tom a usedá do křesla "Noo, naděláte. Malý panák nikoho nezabil."
"Asi si dám tu kávu., děkuji." Charlie odešel do kuchyně a Tom mi ukázal, že si mám sednou za ním. Nakloním se k němu a šeptem pronesu: "Připadám si jak v nějakém filmu a hlavní postava v pěkném průseru."
"Mio, bude to v pořádku. Dřív jsi byla průbojnější."
"To máš asi pravdu." Dívám se na pracovní nasazení těch kluků naproti nás. "Proč má helmu?" zašeptám. Tom se ke mně nahne.: "Protože odchází už asi dvě hodiny. Je tu na motorce." Musím se tomu smát. Charlie byl s kávou zpět a sedl si kousek od nás. "Je informovaná?" dívá se na Toma. "Nevím co ví."
"Co ti řekl Denis?" otočí se tentokrát na mě. "No, že mu budou dávat vitamíny a nikomu to nemám říkat, a že zbytek se dozvím potom." nervózně si hraji s prsty na rukou. "Dobře. Další fáze je, že nám uděláš materiální spojku." Bez dechu čekám, jak bude pokračovat. "Kluci tady dochystají mikrofony a dvě skryté kamery." Při jeho slovech cítím srdce až v krku, protože jsem právě pochopila tu materiální spojku. "Propašuješ to k vám na oddělení a rozmístíš to dle plánku, který dostaneš."
"Nevím, zda to zvládnu."
"Nemáš na výběr děvče." To jsem nějak tušila. "Na noční směně by ti měl pomoct Denis. Nad ránem, kdy budou všichni spat a tvoje kolegyně nebude na blízku, to umístíte. Ano?"
"Ano."
"Kameru umístíte do kanceláře a druhou k Denisovi. Na zbytek okolí budou stačit odposlechy."
"Dobrá."
"Vysvětlím ti plánek a ukážeme provoz těch malých věciček." vytahuje papír s plánkem oddělení. Rezignovaně se nakloním nad papír a poslouchám pokyny.
Komentáře
Okomentovat