Po
celou našeho dýchánku se rozebírala situace, která nastala. Člověk se
hned cítí lépe, když ví, kolik lidí za ním stojí. Dokonce mi řekli, že
mě mají rádi, protože jsem se k nim chovala jako k lidem a né jako k
odpadu. Za to může Kira, protože mi řekla, že my nejsme o nic lepší než
oni a to jsem si taky vzala k srdci. Strávili jsme tam spolu asi 2
hodiny. Bylo to, jakoby můj pobyt v
nemocnici byl měsíční a né týdenní. Až mě zamrzelo, že nadejde chvíle,
kdy odejdou a mě se po nich bude stýskat. Vrátím hrnek od kávy do
kuchyně a jdu s Kirou po některých pacientech. Když mám chvilku, jdu
konečně za Billem. Pomalu kráčím chodbou a přemýšlím nad tím, co mu
řeknu, protože mě zachránil před démonem, který se tu objevil. Chytnu za
kliku dveří a nadechnu se. Pootevřu dveře a najdu ho na svém obvyklém
místě - okně. Vypadal, jako by byl odevzdaný smrti, kterou vyhlížel z
okna. Tak mi ho je líto. Za ty týdny, co nebyl oholený, měl hustý porost
a vlasy nezkrotně trčící na všechny směry. Opatrně za sebou zavřu a
chvilku ho mlčky sleduji. Vůbec nereagoval na to, že někdo přišel.
Ostatně jako vždy. Přijdu blíž k němu a zašeptám: "Billy?" Jeho reakce
byla jako při zmáčknutí tlačítka - power. Rychle se na mě otočil a
seskočil z parapetu. Během chvilky mě mačkal v náručí a silně k sobě
tiskl. Takovou reakci jsem nečekala. Od něho ne. "Billy, to bolí." řeknu
jemně ač mám zaťaté zuby bolestí. "Promiň." poodstoupí. "Já to nechápu…
to jsem v nebi?" zašeptá. "V nebi?" zasměji se. "Už jsem nedoufal, že
tě uvidím."
"To asi nikdo tady. Jak je možné, že se mnou mluvíš?" dívám se překvapeně. "To díky… ."
"A víš co? Teď mi to neříkej." mávnu rukou. "Neupravíme to?" pohladím ho po vlasech a vousech. Při tom se stále směji. "Ou, ano!"
"Nebude to jako od profesionála, na kterého jsi zvyklý, ale dědeček s babičkou byli spokojeni."
"Momentálně budu spokojený s čímkoliv."
"Okej. Za chvilku budu tady." odskočím si pro nůžky a holící strojek do skříňky. Mám to tam, protože už tolikrát jsem mu ty vousy chtěla zkrátit, ale nějak k tomu nedošlo. Přiběhnu zpátky a v rukou držím nářadí. "Hodně tě to bolí, že ano?" tiše pronese. "O čem teď mluvíš?"
"O tvém těle."
"Bolí, ale myslím, že na tom nejsi jinak." položím vše na postel a přijdu k němu. Nadzvednu mu tričko a vidím, že toho přibylo dvakrát tolik. Podívám se mu do očí. "Jdeme na to?" jdu pro židli. "Yeah, už se opravdu těším." sedne si a já zapínám strojek. Stav baterie je plný, tak snad toho zvládnu co nejvíc. Nechám mu krátké strniště, jak si přál. Rukou to zkontroluje a souhlasně přikývne. Chvilku ho pozoruji, jak neodolatelně vypadá. "Na co se díváš?"
"Že by na tebe?" usměji se. "A je snad na mě něco zvláštního?" otřepává se ze zbytků, co měl na tričku. "Jo, to že se mnou mluvíš a zase se usmíváš." Přestane s tím, co dělal a podívá se na mě. "A víš co? Já bych ty vlasy nechala tak. Vypadáš s tím rošťácky a nezkrotně."
"Děkuju, Mio."
"Maličkost. No nic, musím jít pracovat, ale pokud budeš chtít, můžu se tady o přestávce stavit."
"A vezmeš sebou knížku?" sladce se usměje. "Okey." Smetu na lopatku smetí ze země a odcházím. Dojdu na sesternu a Kira na mě mávne, že máme příjem. Odložím vše, co mám v rukou a jdu za ní. "Ahoj, jmenuji se Mia." hned se představuji, jenom co vlezu na ošetřovnu a nasazuji si rukavice. "Odeber mu krev a já mu donesu oblečení." jde Kira do vedlejší místnosti "Jasné a vem rovnou štítky na popis."
"Jasné." Otočím se zpět k mladíkovi. "Párkrát si zacvič." ukazuji na ruku, kterou mu Kira stáhla. "Je to nutné?" prohlíží mě. "Ano, dle krve zjistíme, zda nejsi nějak nemocný. Třeba AIDS a tak dále."
"Ty jsi teda Mia?"
"Ano." už mu chci vpíchnout jehlu do ruky. "Denis. Jsem policajt." zašeptá. Zastavím jehlu milimetr nad jeho rukou. Vážně se na něho podívám. "Od kdy policajti fetujou? Nudíte se při obchůzkách po ulicích?" Denis se začne od srdce smát. "To zrovna ne, ale Tom říkal, že jsem dobrý herec." opět ztiší hlas. Po jeho slovech o krok poodstoupím. Nahne se ke mně.: "Jsem tajný plán pod jménem: Power Rangers."
"To si ze mě teď děláš srandu?"
"Potřebuji s tebou mluvit. Odeber mi tu krev a hoď mě na pokoj." Jak si přál, vpíchnu do něho jehlu a naberu rudou tekutinu. "Musíš podstoupit základní vyšetření a potom tě na pokoj dám. Myslím si ale, že jste to trochu nedomysleli. Jak chceš obalamutit druhé směny v tom, aby ti nechodily dávat dávky jedu?"
"To máme taky vymyšlené, ale samozřejmě budeme potřebovat tvoji pomocnou ruku. "Moji?"
"Všechno se dozvíš, jak si budeme moct promluvit. A už pšššš." mrkne na mě. Nějak celou situaci nechápu a nedokážu pobrat. To Tom dokázal vymyslet během jednoho dne či noci něco, co já nedokázala za celou dobu, co tady pracuji? To se mi snad zdá, ale jestli to má lapit ptáčka do sítě, jdu do toho. Vše šlo dle plánu a jak Denis podstoupil vyšetření u doktora, který byl zavolán, byl odveden na pokoj. Doktor je to na celou budovu jeden a vždy dojde tam, kde ho zrovna potřebují. Pokud není noc, to se musí volat k němu domů. Odvedu ho osobně na pokoj a zavřu za námi dveře. Posadím se na židli a on si sedne na postel. "Tak začni a od začátku." opřu se loktem o stůl. "Jsem Tomův kamarád a pracuji na oddělení trestních činů. Asi hned po tom co šel od tebe mi volal a dali jsme si rande."
"Vypadáš hodně mladě na policajta tvého postavení."
"A vidíš, nejsem. Tvář někdy klame a to je výhoda pro nás, protože oficiálně je mi 33, ale papírově tady pro toto oddělení jen necelých 25."
"To ti nemůžou sežrat."
"Ne? A tys mě na kolik tipovala?"
"Pravda." rukama máchnu, že se vzdávám. "Dle toho, co jsem slyšel, je ta Rose na chlapečky."
"To jsi slyšel dobře, ale asi už né tu část, že si z nich dělá plátno na své ruční umění."
"Slyšel."
"A to se necháš dobrovolně mlátit? Tobě přeskočilo?"
"Mio, chceš mít důkazy proti Rose?"
"Jo, ale… ."
"Tak to nech na nás."
"A jak ses omluvil z práce?"
"Jsem tu pracovně."
"Počkat, policie o tom ví?"
"Ano." Sedím s otevřenou pusou a oči mám ve stavu, že mi mají vypadnout. Já se asi do hlavy udeřila víc, než jsem si myslela. To snad není pravda. Celou dobu se snažím a on mi jenom tak řekne, že je od policie… Zvednu se a jdu k oknu. Potřebuji se uklidnit, protože mám pocit, že to se mnou v blízké době sekne. Zhluboka se nadechnu a otočím se zpátky na něho. "Jak tedy obalamutíš ten jed v jehlách?"
"Vše je domluvené s doktorem. Ty dohlédneš, aby ampule, které jsou určené pro mě, nedostával nikdo jiný."
"Jak? Nejsem tady pořád."
"V ampulích pro mě budou vitamíny. Ty je popíšeš, že je to jenom pro mě. Doktor to odůvodní personálu nějakým způsobem, to už je na něm. Důležité je aby to bylo popsané."
"Okey." rezignuji. "Jenže tvé modřiny ji neusvědčí."
"To je druhá část tvé práce."
"Mojí?" hledím překvapeně. "Tom ti bude volat a vysvětlí zbytek. Teď už běž a nech mě tady umírat v bolestech. Nikomu, ale opravdu nikomu nic neříkej a to ani tomu jeho bráchovi. Hlavně nezapomeň skočit za doktorem pro tu vitamínovou bombu." směje se. To už mi přijde vtipné taky. Po obchůzce u doktora na ampule a vyřízení pár záležitostí jdu konečně za Billem. "Už jsem tady!" ukazuji knížku a Bill sesedá z okna a jde si sednout na postel. "Už se na to těším."
"Já taky. Už jí mám sice jednou přečtenou, stále mě dokáže pohltit."
"Oh, to mě pohltila opravdu hodně… Mio, než začneš číst, chci ti poděkovat za vše, co jsi pro mě udělala a stále děláš." Jeho pohled mě něžně hladí po duši a srdce mi taje při jeho slovech. "Chci tě vidět zpátky na koncertech šťastného a to doufám budeš?!"
"Na to se už taky těším, až si stoupnu zpátky na pódium a budu cítit tu energii, kterou mi dávají naši fanoušci." V jeho očích bylo vidět, že myšlenkami tam zrovna stál a snažil se vybavit všechny pocity. Nechala jsem mu tu chvilku slávy naplno prožít. "Už můžu číst?" dívám se zvědavě. "Do toho." obejme svůj polštář a poslouchá. "Než začnu číst, chci ti poděkovat za mou záchranu. Kdybys nepřišel… nemusela jsem tady dnes být." Jeho úsměv a oči značily, že je spokojený. Najdu záložku a začnu: "Lisbeth… nevím, jestli je tohle dobrý nápad. Pracujeme spolu."
"Chci se s tebou vyspat. Nebudu kvůli tomu mít problémy s tebou pracovat Mikaeli, ale budu mít sakra problém, pokud mě odsud vyexpeduješ."
"Vždyť se sotva známe." Lisbeth se najednou zasmála tak krátce, až to téměř zaznělo jako zakašlání. "Když jsem si tě proklepávala kvůli té zprávě, nezdálo se, že bys míval někdy dříve takovéhle zábrany. Naopak, od ženských ses moc daleko nedržel. Tak v čem je chyba? Nejsem pro tebe dost sexy?" Mikael potřásl hlavou a pokusil se vymyslet něco chytrého. Když neodpovídal, Lisbeth z něho stáhla přikrývku a sedla si na něj. "Nemám žádné kondomy." řekl Mikael. "Na to se vybodni."
"To asi nikdo tady. Jak je možné, že se mnou mluvíš?" dívám se překvapeně. "To díky… ."
"A víš co? Teď mi to neříkej." mávnu rukou. "Neupravíme to?" pohladím ho po vlasech a vousech. Při tom se stále směji. "Ou, ano!"
"Nebude to jako od profesionála, na kterého jsi zvyklý, ale dědeček s babičkou byli spokojeni."
"Momentálně budu spokojený s čímkoliv."
"Okej. Za chvilku budu tady." odskočím si pro nůžky a holící strojek do skříňky. Mám to tam, protože už tolikrát jsem mu ty vousy chtěla zkrátit, ale nějak k tomu nedošlo. Přiběhnu zpátky a v rukou držím nářadí. "Hodně tě to bolí, že ano?" tiše pronese. "O čem teď mluvíš?"
"O tvém těle."
"Bolí, ale myslím, že na tom nejsi jinak." položím vše na postel a přijdu k němu. Nadzvednu mu tričko a vidím, že toho přibylo dvakrát tolik. Podívám se mu do očí. "Jdeme na to?" jdu pro židli. "Yeah, už se opravdu těším." sedne si a já zapínám strojek. Stav baterie je plný, tak snad toho zvládnu co nejvíc. Nechám mu krátké strniště, jak si přál. Rukou to zkontroluje a souhlasně přikývne. Chvilku ho pozoruji, jak neodolatelně vypadá. "Na co se díváš?"
"Že by na tebe?" usměji se. "A je snad na mě něco zvláštního?" otřepává se ze zbytků, co měl na tričku. "Jo, to že se mnou mluvíš a zase se usmíváš." Přestane s tím, co dělal a podívá se na mě. "A víš co? Já bych ty vlasy nechala tak. Vypadáš s tím rošťácky a nezkrotně."
"Děkuju, Mio."
"Maličkost. No nic, musím jít pracovat, ale pokud budeš chtít, můžu se tady o přestávce stavit."
"A vezmeš sebou knížku?" sladce se usměje. "Okey." Smetu na lopatku smetí ze země a odcházím. Dojdu na sesternu a Kira na mě mávne, že máme příjem. Odložím vše, co mám v rukou a jdu za ní. "Ahoj, jmenuji se Mia." hned se představuji, jenom co vlezu na ošetřovnu a nasazuji si rukavice. "Odeber mu krev a já mu donesu oblečení." jde Kira do vedlejší místnosti "Jasné a vem rovnou štítky na popis."
"Jasné." Otočím se zpět k mladíkovi. "Párkrát si zacvič." ukazuji na ruku, kterou mu Kira stáhla. "Je to nutné?" prohlíží mě. "Ano, dle krve zjistíme, zda nejsi nějak nemocný. Třeba AIDS a tak dále."
"Ty jsi teda Mia?"
"Ano." už mu chci vpíchnout jehlu do ruky. "Denis. Jsem policajt." zašeptá. Zastavím jehlu milimetr nad jeho rukou. Vážně se na něho podívám. "Od kdy policajti fetujou? Nudíte se při obchůzkách po ulicích?" Denis se začne od srdce smát. "To zrovna ne, ale Tom říkal, že jsem dobrý herec." opět ztiší hlas. Po jeho slovech o krok poodstoupím. Nahne se ke mně.: "Jsem tajný plán pod jménem: Power Rangers."
"To si ze mě teď děláš srandu?"
"Potřebuji s tebou mluvit. Odeber mi tu krev a hoď mě na pokoj." Jak si přál, vpíchnu do něho jehlu a naberu rudou tekutinu. "Musíš podstoupit základní vyšetření a potom tě na pokoj dám. Myslím si ale, že jste to trochu nedomysleli. Jak chceš obalamutit druhé směny v tom, aby ti nechodily dávat dávky jedu?"
"To máme taky vymyšlené, ale samozřejmě budeme potřebovat tvoji pomocnou ruku. "Moji?"
"Všechno se dozvíš, jak si budeme moct promluvit. A už pšššš." mrkne na mě. Nějak celou situaci nechápu a nedokážu pobrat. To Tom dokázal vymyslet během jednoho dne či noci něco, co já nedokázala za celou dobu, co tady pracuji? To se mi snad zdá, ale jestli to má lapit ptáčka do sítě, jdu do toho. Vše šlo dle plánu a jak Denis podstoupil vyšetření u doktora, který byl zavolán, byl odveden na pokoj. Doktor je to na celou budovu jeden a vždy dojde tam, kde ho zrovna potřebují. Pokud není noc, to se musí volat k němu domů. Odvedu ho osobně na pokoj a zavřu za námi dveře. Posadím se na židli a on si sedne na postel. "Tak začni a od začátku." opřu se loktem o stůl. "Jsem Tomův kamarád a pracuji na oddělení trestních činů. Asi hned po tom co šel od tebe mi volal a dali jsme si rande."
"Vypadáš hodně mladě na policajta tvého postavení."
"A vidíš, nejsem. Tvář někdy klame a to je výhoda pro nás, protože oficiálně je mi 33, ale papírově tady pro toto oddělení jen necelých 25."
"To ti nemůžou sežrat."
"Ne? A tys mě na kolik tipovala?"
"Pravda." rukama máchnu, že se vzdávám. "Dle toho, co jsem slyšel, je ta Rose na chlapečky."
"To jsi slyšel dobře, ale asi už né tu část, že si z nich dělá plátno na své ruční umění."
"Slyšel."
"A to se necháš dobrovolně mlátit? Tobě přeskočilo?"
"Mio, chceš mít důkazy proti Rose?"
"Jo, ale… ."
"Tak to nech na nás."
"A jak ses omluvil z práce?"
"Jsem tu pracovně."
"Počkat, policie o tom ví?"
"Ano." Sedím s otevřenou pusou a oči mám ve stavu, že mi mají vypadnout. Já se asi do hlavy udeřila víc, než jsem si myslela. To snad není pravda. Celou dobu se snažím a on mi jenom tak řekne, že je od policie… Zvednu se a jdu k oknu. Potřebuji se uklidnit, protože mám pocit, že to se mnou v blízké době sekne. Zhluboka se nadechnu a otočím se zpátky na něho. "Jak tedy obalamutíš ten jed v jehlách?"
"Vše je domluvené s doktorem. Ty dohlédneš, aby ampule, které jsou určené pro mě, nedostával nikdo jiný."
"Jak? Nejsem tady pořád."
"V ampulích pro mě budou vitamíny. Ty je popíšeš, že je to jenom pro mě. Doktor to odůvodní personálu nějakým způsobem, to už je na něm. Důležité je aby to bylo popsané."
"Okey." rezignuji. "Jenže tvé modřiny ji neusvědčí."
"To je druhá část tvé práce."
"Mojí?" hledím překvapeně. "Tom ti bude volat a vysvětlí zbytek. Teď už běž a nech mě tady umírat v bolestech. Nikomu, ale opravdu nikomu nic neříkej a to ani tomu jeho bráchovi. Hlavně nezapomeň skočit za doktorem pro tu vitamínovou bombu." směje se. To už mi přijde vtipné taky. Po obchůzce u doktora na ampule a vyřízení pár záležitostí jdu konečně za Billem. "Už jsem tady!" ukazuji knížku a Bill sesedá z okna a jde si sednout na postel. "Už se na to těším."
"Já taky. Už jí mám sice jednou přečtenou, stále mě dokáže pohltit."
"Oh, to mě pohltila opravdu hodně… Mio, než začneš číst, chci ti poděkovat za vše, co jsi pro mě udělala a stále děláš." Jeho pohled mě něžně hladí po duši a srdce mi taje při jeho slovech. "Chci tě vidět zpátky na koncertech šťastného a to doufám budeš?!"
"Na to se už taky těším, až si stoupnu zpátky na pódium a budu cítit tu energii, kterou mi dávají naši fanoušci." V jeho očích bylo vidět, že myšlenkami tam zrovna stál a snažil se vybavit všechny pocity. Nechala jsem mu tu chvilku slávy naplno prožít. "Už můžu číst?" dívám se zvědavě. "Do toho." obejme svůj polštář a poslouchá. "Než začnu číst, chci ti poděkovat za mou záchranu. Kdybys nepřišel… nemusela jsem tady dnes být." Jeho úsměv a oči značily, že je spokojený. Najdu záložku a začnu: "Lisbeth… nevím, jestli je tohle dobrý nápad. Pracujeme spolu."
"Chci se s tebou vyspat. Nebudu kvůli tomu mít problémy s tebou pracovat Mikaeli, ale budu mít sakra problém, pokud mě odsud vyexpeduješ."
"Vždyť se sotva známe." Lisbeth se najednou zasmála tak krátce, až to téměř zaznělo jako zakašlání. "Když jsem si tě proklepávala kvůli té zprávě, nezdálo se, že bys míval někdy dříve takovéhle zábrany. Naopak, od ženských ses moc daleko nedržel. Tak v čem je chyba? Nejsem pro tebe dost sexy?" Mikael potřásl hlavou a pokusil se vymyslet něco chytrého. Když neodpovídal, Lisbeth z něho stáhla přikrývku a sedla si na něj. "Nemám žádné kondomy." řekl Mikael. "Na to se vybodni."
Komentáře
Okomentovat