Nůž
zajede do lepící pásky od krabice, která drží mé vázy uvnitř. Zrovna
jsem se přestěhovala na nové místo v L.A.. Chci zde začít nový život a
zamést cestu po tom starém. Vezmu do rukou vázu a položím ji na stolek u
křesla. Mám zde ještě hodně práce, ale aspoň to bude podle mě. Moje
malé doupě, kde se schovám a hlavně osamostatním. Zítra mě čeká první
den v nové práci a mám trochu obavy, jak
to zvládnu. Jsem zdravotní sestra a přijali mě na oddělení pro drogově
závislé. Nemám s tím moc zkušeností, ale chci pomáhat a tady vím, že
pomoc opravdu potřebují. Mám za sebou školení, abych mohla vést i
terapie a nechodit jenom s jehlou plnou jedu. Doufám, že si tady najdu
nějakou kamarádku do nepohody a pomůže mi se tady v okolí zorientovat.
Je mi 27 a jmenuji se Mia Larsson.
Stojím před dveřmi, na kterých se loupe barva a klika je ráda, že drží na svém místě. Budova je ukrytá na jednom pěkném, klidném místě, kde je i parčík, ale sama budova chátrá a skoro se rozpadá. Opatrně za kliku zatáhnu a vejdu dovnitř. Hned po pár krocích stopnu starší paní: "Promiňte, že ruším, ale mám se dnes hlásit u paní Wilsonové a potřebovala bych trochu navést.""Vy jste určitě ta nová posila pro drogové… to musíte do posledního patra a budou to třetí dveře zprava. Ve třetím je protialkoholní a ve druhém patře je zbytek chudáků." usmála se a rukou ukazovala směr, kde se nachází schody. "Děkuji mockrát." otočím se zamířím si to k nim. Lehce zaklepu na dveře a ozve se hlas, který mi hlásí povolení vstoupit. Otevřu a sedí tam žena středního věku s blond vlasy a vrstvou make-upu. "Dobrý den, Jmenuji se Mia. Mia Larssonová." podávám jí ruku. Žena vstane od stolu a jde mi naproti potřást dlaní. "Vítám Vás, Mio. Doufám, že se Vám zde bude líbit a hned nám neutečete. Wilsonová" rukou naznačila, že si mám sednout na židli u stolu a dle pokynu usedám. "Uteču?" ptám se zvědavě. "Není to tady jednoduché a někdy je mít potřeba silné nervy." hrabe se v papírech. V tom mi jeden z nich podá: "Zde vypište své údaje, abychom to mohli hodit na průkazku i s fotkou, kterou byste měla mít u sebe." Dívám se na papír a vytáhnu si peněženku, ve které mám nachystanou fotografii. "Tady je žádanka do skladu na oblečení, které si vyžádáte v přízemí." beru papír do rukou. "A tady poslední papír, rozpis směn." ten mi položí vedle zbývajících. Vypíšu papír, co po mě potřebovala a podám jí ho i s fotografií. "A kterou směnu mám začít?" dívám se na rozpis. "Jsou zde 4 směny a vy začnete zítra noční, což by měla být směna číslo 1." nahlídne mi přes rameno. Souhlasně to odkývu.Teď si zajdete na sesternu a měla by vás provést slečna Evansová." usedá zpátky za stůl a bere do rukou můj odevzdaný papír. Sama se zvedám a beru zbytek papírů do rukou a odebírám se k odchodu. "Průkazku dostanete se zítřejším nástupem." věnuje mi menší úsměv. "Děkuji, nashledanou." zavřu za sebou dveře a rozhlížím se po chodbě. Při vchodu na patro jsem si ani nevšimla, jak je to tady obrovské. Vydám se na průzkum. Na dveřích si čtu cedulky až dojdu k otevřenému místu a uprostřed je pult s kartotékou. Za ní sedí malá černovlasá holka, která má melír hrající všemi barvami. Jako doplněk má obrovské tetování na krku a hádala bych, že to pokračuje níž. Mé oči sjely i na nohy v černých silonkách, co byly opřené o pult a měli díry. Její líčení černých očí a rtěnky byl až strašidelný. Opatrně přijdu k pultu a usměji se. Její oči se zájmem zvednou od knížky a dvakrát přežvýkne žvýkačku, kterou má v puse. "Čau, ty jsi ta nová, co?" "Jo. Ahoj, Mia." "Kira." Podává mi ruku. "Tak se asi vydáme rovnou na tu exkurzi, ne?" odloží knížku na pult a zvedne se. Mlčky se vším souhlasím. Nějak z ní mám respekt a to je o něco menší než já. "Mě se bát nemusíš, nekoušu." usměje se. "Nesuď dle slupky, ale jádra, děvče. Tady to budeš hodně potřebovat. Některé sestry to tady hážou do jednoho pytle a dělají z nich drogové zrůdy, ale je důležité je poznat i jací jsou uvnitř. Taky to jsou lidi jako my a my nejsme o nic lepší." vydává se na konec chodby. "Vezmeme to od konce. Tady je hala na společné terapie, což je tvoje parketa a tady naproti je společenská místnost, kde je televize, hry… však to znáš." ujde pár kroků. "Tady je sklad s povlečením, protože někdy je potřeba to měnit vícekrát za den, to mi věř. Tady má kancelář doktor, který jezdí na kontroly pacientů. Wilsonová je sice na patře taky, ale spíše jako úřadující osoba, která vede tohle všechno." rukama máchne do oblouku. "Tam na druhé straně jsou pokoje a nemocní. Chceš se na ně podívat?" otočí se na mě. "Určitě a můžu se tě zeptat, ke které směně patříš?" "Máš štěstí holka, protože tě budu mít pod ochranou. Zítřejší noční máme spolu." zazubí se. Svým způsobem jsem ráda, protože nakonec vypadá, že bychom mohly být i kamarádky. Projdeme kolem sesterny a zamíříme si to k pokojům. Dojdeme k prvním dveřím a nahlédneme okénkem dovnitř. "Tady je Ema. Píchala si co mohla a dítě má v děcáku, ale snaží se bojovat děvče." Vidím zhroucenou duši v rohu, která se kolébá dopředu a dozadu. "Tady… ." přejdeme na protější stranu "… je Timon." Nahlédnu přes okýnko. Je to mladý kluk. Leží na posteli a zrovna si pročítá časopis. "Je po dávce, tak je klid, ale i tak je to hodný kluk a na léčbu došel sám. Nejzajímavější jsou ale ty dveře na konci." ukáže prstem konec chodby." "Proč? Nějaký těžký případ?" "Je to známá osoba. Tady je, protože se to snaží rodina utajit. Kdyby šel někde to nóbl léčebny, je to všude v novinách. Problém je, že nechce s nikým mluvit. Uzavřel se do sebe. Je tu sice jenom 3 dny, ale ani slovo." "Můžu?" ptám se zda ho smím vidět. "To víš, že jo. Ten bude spadat stejně pod tebe." Pomalými kroky se vydám k němu. Okýnkem nahlédnu a vidím kluka, který sedí na parapetu okna, opřený o skleněnou tabuli a dívá se mřížemi ven. "Není to… ?" "Bill Kaulitz? Jo jo, je to on. Málo která osobnost to nezkusí a tento není výjimka." " Je jiný. Jakoby vyhaslý… ." "No jo, drogy jsou svinstvo. No nic, jdu zpátky, protože se budou vydávat obědy a u některých je potřeba asistence a jsem na to sama dneska.""Myslíš, že bych ti mohla pomoct?" dívám se na ni trochu prosebně. "No, jak myslíš, ale nesmí se to dozvědět Wilsonová. Dělala by peklo kvůli úboru." "Neboj, budu
mlčet a ty mi aspoň můžeš pomoct poznat pacienty." usmějeme se na sebe navzájem.
Se vším jsem Kiře pomohla a dle domluvy mi nechala Billa nakonec. Vezmu misku s jídlem a odemknu si dveře od jeho pokoje. Stále seděl na parapetu okna a prázdným pohledem se díval ven. "Ahoj." zašeptám opatrně. "Jmenuji se Mia a budu tvůj anděl strážný na této směně." misku položím na stolek a usednu si na jeho postel. Zrak mám upřený na jeho tělo, které je vyhublé a tváře propadlé. Jeho barva kůže je skoro odstínu mrtvého člověka. Tak mi ho je líto a v hrudi mám bolest. Byla jsem u jejich začátku kariéry a ho jsem tak zbožňovala. Za to jaký byl průbojný a ničeho se nebál. Teď nás osud svedl na opačném konci světa a zrovna tady, na tomto místě. "Chybí ti ta volnost, že?" snažím se mluvit potichu a medově. "Někdy nám osud nachystá klacky pod nohy, ale spolu ty klacky odhážeme, neboj." usměji se, i když se na mě ani nepodíval. "Vím, že bys měl do sebe něco dostat, ale nebudu tě nutit. Chvilku tady klidně posedím a potom půjdu. Kdybys chtěl, můžu ti s jídlem pomoct, ale jak říkám, nebudu tě nutit." žádná odezva, ani náznak pohybu očí směrem ke mně. Kdybych neviděla, že dýchá a mrká, myslela bych si, že je mrtvý. S pohledem upřeným na něm tam sedím asi 10 minut a potom se zvednu pomalu z postele k odchodu. " Budu se těšit na zítra. Tak se měj Bille." zavřu za sebou, misku s jídlem tam nechám a klíčkem pootočím v zámku. Naposledy se podívám okýnkem dovnitř a domů odcházím s hlavou plnou myšlenek.
Stojím před dveřmi, na kterých se loupe barva a klika je ráda, že drží na svém místě. Budova je ukrytá na jednom pěkném, klidném místě, kde je i parčík, ale sama budova chátrá a skoro se rozpadá. Opatrně za kliku zatáhnu a vejdu dovnitř. Hned po pár krocích stopnu starší paní: "Promiňte, že ruším, ale mám se dnes hlásit u paní Wilsonové a potřebovala bych trochu navést.""Vy jste určitě ta nová posila pro drogové… to musíte do posledního patra a budou to třetí dveře zprava. Ve třetím je protialkoholní a ve druhém patře je zbytek chudáků." usmála se a rukou ukazovala směr, kde se nachází schody. "Děkuji mockrát." otočím se zamířím si to k nim. Lehce zaklepu na dveře a ozve se hlas, který mi hlásí povolení vstoupit. Otevřu a sedí tam žena středního věku s blond vlasy a vrstvou make-upu. "Dobrý den, Jmenuji se Mia. Mia Larssonová." podávám jí ruku. Žena vstane od stolu a jde mi naproti potřást dlaní. "Vítám Vás, Mio. Doufám, že se Vám zde bude líbit a hned nám neutečete. Wilsonová" rukou naznačila, že si mám sednout na židli u stolu a dle pokynu usedám. "Uteču?" ptám se zvědavě. "Není to tady jednoduché a někdy je mít potřeba silné nervy." hrabe se v papírech. V tom mi jeden z nich podá: "Zde vypište své údaje, abychom to mohli hodit na průkazku i s fotkou, kterou byste měla mít u sebe." Dívám se na papír a vytáhnu si peněženku, ve které mám nachystanou fotografii. "Tady je žádanka do skladu na oblečení, které si vyžádáte v přízemí." beru papír do rukou. "A tady poslední papír, rozpis směn." ten mi položí vedle zbývajících. Vypíšu papír, co po mě potřebovala a podám jí ho i s fotografií. "A kterou směnu mám začít?" dívám se na rozpis. "Jsou zde 4 směny a vy začnete zítra noční, což by měla být směna číslo 1." nahlídne mi přes rameno. Souhlasně to odkývu.Teď si zajdete na sesternu a měla by vás provést slečna Evansová." usedá zpátky za stůl a bere do rukou můj odevzdaný papír. Sama se zvedám a beru zbytek papírů do rukou a odebírám se k odchodu. "Průkazku dostanete se zítřejším nástupem." věnuje mi menší úsměv. "Děkuji, nashledanou." zavřu za sebou dveře a rozhlížím se po chodbě. Při vchodu na patro jsem si ani nevšimla, jak je to tady obrovské. Vydám se na průzkum. Na dveřích si čtu cedulky až dojdu k otevřenému místu a uprostřed je pult s kartotékou. Za ní sedí malá černovlasá holka, která má melír hrající všemi barvami. Jako doplněk má obrovské tetování na krku a hádala bych, že to pokračuje níž. Mé oči sjely i na nohy v černých silonkách, co byly opřené o pult a měli díry. Její líčení černých očí a rtěnky byl až strašidelný. Opatrně přijdu k pultu a usměji se. Její oči se zájmem zvednou od knížky a dvakrát přežvýkne žvýkačku, kterou má v puse. "Čau, ty jsi ta nová, co?" "Jo. Ahoj, Mia." "Kira." Podává mi ruku. "Tak se asi vydáme rovnou na tu exkurzi, ne?" odloží knížku na pult a zvedne se. Mlčky se vším souhlasím. Nějak z ní mám respekt a to je o něco menší než já. "Mě se bát nemusíš, nekoušu." usměje se. "Nesuď dle slupky, ale jádra, děvče. Tady to budeš hodně potřebovat. Některé sestry to tady hážou do jednoho pytle a dělají z nich drogové zrůdy, ale je důležité je poznat i jací jsou uvnitř. Taky to jsou lidi jako my a my nejsme o nic lepší." vydává se na konec chodby. "Vezmeme to od konce. Tady je hala na společné terapie, což je tvoje parketa a tady naproti je společenská místnost, kde je televize, hry… však to znáš." ujde pár kroků. "Tady je sklad s povlečením, protože někdy je potřeba to měnit vícekrát za den, to mi věř. Tady má kancelář doktor, který jezdí na kontroly pacientů. Wilsonová je sice na patře taky, ale spíše jako úřadující osoba, která vede tohle všechno." rukama máchne do oblouku. "Tam na druhé straně jsou pokoje a nemocní. Chceš se na ně podívat?" otočí se na mě. "Určitě a můžu se tě zeptat, ke které směně patříš?" "Máš štěstí holka, protože tě budu mít pod ochranou. Zítřejší noční máme spolu." zazubí se. Svým způsobem jsem ráda, protože nakonec vypadá, že bychom mohly být i kamarádky. Projdeme kolem sesterny a zamíříme si to k pokojům. Dojdeme k prvním dveřím a nahlédneme okénkem dovnitř. "Tady je Ema. Píchala si co mohla a dítě má v děcáku, ale snaží se bojovat děvče." Vidím zhroucenou duši v rohu, která se kolébá dopředu a dozadu. "Tady… ." přejdeme na protější stranu "… je Timon." Nahlédnu přes okýnko. Je to mladý kluk. Leží na posteli a zrovna si pročítá časopis. "Je po dávce, tak je klid, ale i tak je to hodný kluk a na léčbu došel sám. Nejzajímavější jsou ale ty dveře na konci." ukáže prstem konec chodby." "Proč? Nějaký těžký případ?" "Je to známá osoba. Tady je, protože se to snaží rodina utajit. Kdyby šel někde to nóbl léčebny, je to všude v novinách. Problém je, že nechce s nikým mluvit. Uzavřel se do sebe. Je tu sice jenom 3 dny, ale ani slovo." "Můžu?" ptám se zda ho smím vidět. "To víš, že jo. Ten bude spadat stejně pod tebe." Pomalými kroky se vydám k němu. Okýnkem nahlédnu a vidím kluka, který sedí na parapetu okna, opřený o skleněnou tabuli a dívá se mřížemi ven. "Není to… ?" "Bill Kaulitz? Jo jo, je to on. Málo která osobnost to nezkusí a tento není výjimka." " Je jiný. Jakoby vyhaslý… ." "No jo, drogy jsou svinstvo. No nic, jdu zpátky, protože se budou vydávat obědy a u některých je potřeba asistence a jsem na to sama dneska.""Myslíš, že bych ti mohla pomoct?" dívám se na ni trochu prosebně. "No, jak myslíš, ale nesmí se to dozvědět Wilsonová. Dělala by peklo kvůli úboru." "Neboj, budu
mlčet a ty mi aspoň můžeš pomoct poznat pacienty." usmějeme se na sebe navzájem.
Se vším jsem Kiře pomohla a dle domluvy mi nechala Billa nakonec. Vezmu misku s jídlem a odemknu si dveře od jeho pokoje. Stále seděl na parapetu okna a prázdným pohledem se díval ven. "Ahoj." zašeptám opatrně. "Jmenuji se Mia a budu tvůj anděl strážný na této směně." misku položím na stolek a usednu si na jeho postel. Zrak mám upřený na jeho tělo, které je vyhublé a tváře propadlé. Jeho barva kůže je skoro odstínu mrtvého člověka. Tak mi ho je líto a v hrudi mám bolest. Byla jsem u jejich začátku kariéry a ho jsem tak zbožňovala. Za to jaký byl průbojný a ničeho se nebál. Teď nás osud svedl na opačném konci světa a zrovna tady, na tomto místě. "Chybí ti ta volnost, že?" snažím se mluvit potichu a medově. "Někdy nám osud nachystá klacky pod nohy, ale spolu ty klacky odhážeme, neboj." usměji se, i když se na mě ani nepodíval. "Vím, že bys měl do sebe něco dostat, ale nebudu tě nutit. Chvilku tady klidně posedím a potom půjdu. Kdybys chtěl, můžu ti s jídlem pomoct, ale jak říkám, nebudu tě nutit." žádná odezva, ani náznak pohybu očí směrem ke mně. Kdybych neviděla, že dýchá a mrká, myslela bych si, že je mrtvý. S pohledem upřeným na něm tam sedím asi 10 minut a potom se zvednu pomalu z postele k odchodu. " Budu se těšit na zítra. Tak se měj Bille." zavřu za sebou, misku s jídlem tam nechám a klíčkem pootočím v zámku. Naposledy se podívám okýnkem dovnitř a domů odcházím s hlavou plnou myšlenek.
Komentáře
Okomentovat